To, jak se křesťané mezi sebou hádají píši Skutky apoštolů 15,2: “Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma.” Spor, čím z židovských zvyků mají být vázáni křesťané nežidovského původu řešil koncil v Jeruzalémě. Blahodárný výsledek přijetí tohoto koncilu popisují Skt 16,4-5: “Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl.”

II. Vatikánský koncil se nesešel, aby řešil spory ve víře a mravech a přesto po jeho skončení hádky a spory existují. Minimálně v Evropě nerostou ani počtem ani kvalitou členů. Hádky a spory o koncil lze vyřešit nahlédnutím do koncilních textů. Např. hádka o latinu dle SC čl. 36 a 54 o jejím užívání. Hádka o oltář čelem k lidu poukazem na nulové vyjádření koncilních textů. Ten, kdo žádá odmítnutí textů II.VK má tak učinit důkazem jeho bludů. Pokud to neučiní, je správné mu nevěřit. Skutečné koncilní názorové požadavky má konstituce Dei Verbum v čl. 24: “Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.” DV 21: “Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým.” II. VK v OT 16 má: “Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace sv. Tomáše…” V GE 10: “Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především svatý Tomáš Akvinský.”

Sv. Tomáše a jeho stálé odkazy na tradici a Písmo svaté máme i u otázky zda svár je smrtelný hřích. Sv. Tomáš v Summě teologické II-II, 38 odpovídá takto: Musí se říci, že svářit se je odpírat někomu. Proto jako nesvornost obnáší nějakou protivu ve vůli, tak i svár obnáší nějakou protivu v mluvení. A proto také něčí řeč, když užívá protiv, nazývá se “svár”, což udává Tullius za řečnické zabarvení, když praví: “Svár je, když se řeč dělá z protivných věcí; tím způsobem: Má přikyvování příjemné počátky, totéž přináší nejtrpčí výsledky.” Avšak protivu v řeči lze pozorovat dvojmo. Jedním způsobem co do úmyslu svárlivého, jiným způsobem co do způsobu. Při úmyslu se má totiž uvážiti, zdali někdo se protiví pravdě, což je hanlivé; nebo nepravdě, což je chvalné. Při způsobu pak se má uvážiti, zda takový způsob protivení hodí se osobám a záležitostem, poněvadž to je chvályhodné (pročež Tullius praví, v III. Rhetoric., že “svár je ostrá řeč, přizpůsobená k potvrzení a vyvrácení”), nebo odporuje vhodnosti osob a záležitostí, a tak je svár hanlivý. Jestliže se tedy bere svár, jak obnáší napadání pravdy a nezřízený způsob, tak je smrtelný hřích. A tím způsobem vyměřuje svár Ambrož, řka: “Svár je napadání pravdy s drzým křikem.” Jestliže však se svárem nazývá napadání nepravdy s náležitým způsobem ráznosti, tak je svár chvalný. Jestliže pak se svár bere pokud obnáší napadání nepravdy nezřízeným způsobem, tak může být lehkým hříchem, leč by byla taková nezřízenost ve sváření, že by z toho vzniklo pohoršení jiných. Pročež i Apoštol, když řekl, II. Tim. 2, “Neměj sváru slovy”, dodává: “Neboť není k ničemu užitečný, leda k podvrácení poslouchajících.”

V Summě teologické následuje otázka zda svár je dítkem marné slávy s odpovědí: “Musí se říci, že, jak bylo shora řečeno, nesvornost je dcerou marné slávy, poněvadž oba nesvorní stojí na svém mínění a jeden druhému nepovoluje. Avšak vlastní je pýše a marné slávě hledat vlastní vyniknutí. Jako pak někteří jsou nesvorní z toho, že srdcem stojí na svém, tak jsou někteří svárliví z toho, že každý hájí slovem to, co se jemu zdá. A proto z téhož důvodu se pokládá svár za dítko marné slávy , jakož i nesvornost.”

Mravně dobré je místo zbabělého mlčení se slovem zastat pravdy a třeba i podstoupit hádkou. To dokládají dějiny koncilů. Je nebezpečí při hájení pravdy urážet druhé a provinit se proti lásce. To se stalo bohužel při křížových válkách a inkvizici. Nejhorší je být uhádaným na straně nepravdy a lži. O tom se píše často v bibli v Novém i Starém zákoně:
Apoštol Pavel v I Tom 6,3-5: “Učí-li někdo jinak a nedrží se zdravých slov Pána Ježíše Krista a učení shodného se zbožností, je nafoukaný, ničemu nerozumí, je to chorobný šťoural a hádá se o slovíčka. Z toho pak povstává jen nevraživost, sváry, urážky, zlomyslné podezřívání a ustavičné třenice mezi lidmi zkaženými, kteří ztratili smysl pro pravdu a domnívají se, že zbožnost je pramenem zisku.”I Tim 3,3 požadavek na představeného: “ ne pijan, ne útočný, ale mírný, ne svárlivý nebo hrabivý.”

Sirachovec 19,6 kdo ovládá svůj jazyk, bude žít beze svárů. Kdo nenávidí klevety, zakusí méně zla.
Sir 28,8-11: “Zdržuj se sváru, budeš mít méně hříchů; prchlivost rozněcuje svár. Hříšný člověk znepřátelí mezi sebou přátele a vnáší pomluvy mezi pokojné. Oheň vzplane podle toho, jaké je dříví, a svár vzplane podle toho, jak je tuhý. Čím je člověk mocnější, tím je prchlivější, čím je bohatší, tím spíše propuká v hněv. Ukvapená hádka roznítí oheň, náhlý svár vede ke krveprolití.”

Kniha Přísloví 6,12-19: “Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše, mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje. V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry. Proto náhlá pohroma ho stihne, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo. Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem,křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry.” Dále v knize Přísloví o sváru 10, 12: “Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení.” 15, 18: “Vznětlivý muž rozněcuje sváry, kdežto shovívavý spory uklidňuje.” 16, 28: “Proradný člověk vyvolává sváry a klevetník rozlučuje důvěrné přátele.” 17, 14: “Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor.” 16,28.” Svárlivý člověk rozpoutává hádky, donašeč rozděluje přátele.” 19,13: “Neštěstím pro otce je syn hlupák, svárlivá žena je stropem, z něhož stále kape.” 26,21: “Co měchy pro žár a dříví pro oheň, to svárlivý člověk pro roznícení sporu.” 27,15: “Neustálý liják za deštivého dne a svárlivá žena jsou si rovní.”

Izaiáš 58,4:” Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí.” Svár a hádka dokáže znehodnotit i věci dobré jako půst. Panna Maria a svatí nebyli uhádané osoby a platí o nich slova Žalmu 31,21: “Tvoje tvář je jim bezpečnou ochranou před spiknutím lidí, ukrýváš je ve stanu před svárlivými řečmi.”