V knize Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly je o skrupulích:
K tomu, aby se postřehovaly a poznávaly vrtochy(n.skrupuly) a navádění nepřítele našeho, pomáhají tyto poznámky.
1. První. Nazývají obecně vrtochem (n. skrupulem) také to, co pochází od našeho vlastního úsudku a svobody, totiž, když já si svobodně utvořím mínění, že je hřích, co není hřích, jak se stává, že si někdo, když náhodou šlápne na kříž ze slámek, vytrvoří svým vlastním úsudkem mínění, že zhřešil. A to je vlastně mylný úsudek a nikoli vlastní (n. pravý) vrtoch.
Druhá. Když šlápnu na ten kříž anebo když si pomyslím nebo řeknu nebo učiním něco jiného, přijde mi zvenku myšlenka, že jsem zhřešil; a z druhé strany se mi zdá, že jsem nezhřešil, a přece nad tím pociťuji znepokojení, totiž tím, že jednak pochybuji a jednak nepochybuji; to je vlastní (n. pravý) vrtoch a pokušení, které nepřítel vnuká.
Třetí. První vrtoch z první poznámky dlužno mít ve velké ošklivosti, poněvadž je veskrze omyl; ale druhý, z druhé poznámky prospívá po nějakou dobu nemálo duši, která se oddává duchovní cvičením, ba velice tu duši čistí a tříbí tím, že ji velice vzdaluje (i) od veškerého zdání hříchu, podle onoho výroku Řehořova: “Dobrých duší známka jest, tam poznávati vinu, kde viny žádné není.”
Čtvrtá. Nepřítel dává velice pozor, zda některá duše je otupělá či útlá (t. tupého či útlého svědomí); a jestliže je útlá, hledí ji zútlit (ještě) více, až do krajnosti, aby ji tím více znepokojil, a zmátl; na příklad, vidí-li nepřítel, že nějaká duše nepřipouští do sebe hříchu ani smrtelného ani všedního, ba ani žádného zdání hříchu dobrovolného a vědomého, tehdy, když nemůže způsobiti, aby upadla do věci, které by se zdála hříchem, hledí způsobit, aby si vytvořila mínění, že je hřích, kde není hříchu, jako v nějakém slově nebo pomyšlení zcela nepatrném (t. bezvýznamném). Je-li však duše otupělá, hledí ji nepřítel otupit (ještě) více, na příklad, nezáleželo-li jí dříve na hříších všedních, bude (nepřítel) hleděti, aby jí málo záleželo na smrtelných, a jestliže jí dříve záleželo na všedních jen málo, bude hleděti, aby jí na nich záleželo mnohem méně nebo docela nic.
Pátá. Duše, která touží prospívati v životě duchovním, musí vždycky postupovat opačným způsobem, než postupuje nepřítel. Totiž, jestliže nepřítel chce duši otupit, musí se zútlit; rovněž hledí-li ji nepřítel svědomí zúžit(t. přeútlit), aby ji přivedl do krajnosti, ať se hledí duše pevně ustálit uprostřed, aby se ve všem uklidnila.
Šestá. Když ta duše dobrá chce říci nebo učinit něco v mezích (t. v souhlase s naukou a praxí církve), v mezích smýšlení (t. v souhlase se smýšlením) naších představených, co je k slávě Boha, Pána našeho, a přijde jí myšlenka nebo pokušení z venku, aby to ani neříkala ani neudělala, uvádějíc jí zdánlivé důvody stran ješitnosti nebo něčeho jiného atd., tehdy musí pozvednouti mysl k svému Stvořiteli a Pánu, a uvidí-li, že je to služba jemu povinná anebo že to aspoň není proti ní, musí jednati přímo proti tomu pokušení podle sv. Bernarda, který mu odpovídá: “K vůli tobě jsem nezačal, a k vůli tobě toho nenechám.”
II. Vatikánský koncil ve svých dokumentech nepíše o oltáři čelem k lidu a píše o zachování latiny při užívávání národního jazyka. Osoby, co považují nesprávné za správné, jsou ti, kdo tvrdí: “Koncil chtěl oltář čelem k lidu.” “Koncil zrušil latinu.”
Jde o omyly, které dle výše napsaného máme mít v ošklivosti.
Cestou k pravým skrupulím se stalo a je podávání svatého přijímání na ruku. Je faktem, že tento způsob nevznikl při dodržování předpisů o liturgii II. Vatikánského koncilu. Vzniklo pro jejich neposlušnost. Časově bližší než starověk je protestantismus, který je zavedl a má z důvodu odmítání víry ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše. Ani při papežských mších se nedodržuje předpis přijímat před podávajícím. Žádost o tento způsob podávání Eucharistie kardinála Vlka z ČR nebyla dosud zveřejněna. Schválení podávání na ruku ve Vatikánu nezmění fakta proti tomuto schválení a fakt, že země, co tento způsob zavedly jsou v hlubokém duchovním úpadku.
Prosme Pána Boha, aby úpadek pokřtěných, co nepovažují za hřích, co je hřích pro otupělost svědomí se mocně řešil dle zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce.