Mysli si co chceš! Pokud mi někdo takto radí, tak mi umožňuje i myšlení lživé a špatné. Mohu si myslet, jak 1+1=3? Dám dvě mince a myslím, že jsem dal tři? Při vaření dám větší množství soli jako právo ze svobodného myšlení? Při užívání léků si namyslím užívání odlišné od předpisu jako cestu k uzdravení? Mohou si černoši myslet, že je diskriminuje to, že katedrály postavili běloši? Mohu si myslet, že Bůh mi schválí bludy a hřích? Mohu si myslet, že sv. Cyril a Metoděj předávali víru tak, že každý učil něco jiného? Variant zcestného neboli bludného smýšlení a následně slov a skutků je mnoho.

Správné myšlení a jednotu ve víře a mravech žádá první papež Petr v I Petr 3,8: “A konečně: buďte všichni jednomyslní, plní zájmu o druhého, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní.” Jak je plněna žádoucí jednomyslnost spojená se zájmem o druhé, bratrskou láskou, milosrdenstvím a pokorou? Jednomyslnost působí shodu vůle. To je podmínka vyslyšení společné modlitby. Evangelium sv. Matouše 18,19: “Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce.” Rozhádanost omezuje či ruší vyslyšení modliteb. Nápravu žádá Mt 5,23-24: “ Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.” Pro toho, kdo se nechce ztotožnit se zdravým učením Mt 15,13: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vytržena i s kořenem.”

Příkladnou péči o jednotu ukazuje sv. Klement, třetí nástupce sv. Petra. Na konci 1. století píše do Korinta:

“Vidíte, milovaní, jak veliká a obdivuhodná věc je láska! Pro její dokonalost není slov. Kdo je schopen, aby byl shledán plný lásky, kromě těch, které Bůh uzná za hodné? Vyprošujme si tedy od jeho milosrdenství, abychom jí byli shledáni plní, bez lidského stranictví, bezúhonní. Všechna pokolení od Adama až po tento den pominula; ale ti, kteří byli z Boží milosti dokonalí v lásce, mají místo mezi zbožnými; a my je uvidíme, až přijde Kristovo království. Je totiž psáno: Vejděte na chviličku do svých komnat, dokud nepřejde můj hněv a mé rozhořčení; a vzpomenu si na dobrý den a vzkřísím vás z vašich hrobů.

Blahoslavení jsme, moji milí, když plníme Boží přikázání ve svornosti lásky, aby nám pro lásku byly odpuštěny hříchy. Je totiž psáno: Šťasten, komu odpuštěna nepravost a už je přikryt jeho hřích. Šťastný člověk, jehož Bůh již neviní a v jehož duši není klam.To se týká těch, kteří jsou od Boha vyvoleni skrze Ježíše Krista, našeho Pána: jemu budiž sláva na věky. Amen. Prosme tedy o odpuštění hříchů a všeho, čeho jsme se dopustili pod zákeřným vlivem odpůrcovým. Ale také všichni původci vzpoury a rozkolu musí vyhlížet společnou naději. Protože ti, kteří žijí v bázni a lásce, chtějí raději sami upadnout v soužení, než aby to potkalo jejich bližní. A raději snášejí vlastní odsouzení, než aby byla odsouzena krásná a spravedlivá svornost, která nám byla odkázána. Neboť je pro člověka lepší, když se vyzná ze svých hříchů, než aby své srdce zatvrdil. Kdo je tedy mezi vámi šlechetný, milosrdný a plný lásky tak, že řekne: „Jsou-li kvůli mně nesváry, spory a rozkoly, vystěhuji se a půjdu, kam budete chtít, a učiním, co obec rozhodne; jen ať žije v pokoji Kristovo stádo i s ustanovenými kněžími“? Kdo to učiní, získá si v Kristu velikou slávu a všude jej přijmou. Neboť Pánu zem patří se vším, co nese. Tak si počínali a budou počínat, kdo žijí Božím životem, a nikdy toho nebudou litovat.”

Ekumenismus a nekřesťanská náboženství je pole, kde jednomyslnost v současnosti není. Katechismus kardinála Tomáška: “Je však výslovně zapovězeno chodit na kázání a bohoslužby jinověrců, přijímat od nich svátosti a býti kmotry při náboženských úkonech.” Tato slova účastníka koncilu z pokoncilního katechismu z roku 1968 vykazují jednomyslnost s předkoncilním pojetím. Lze je zdůvodnit slovy ze závěru dekretu o ekumenismu II. Vatikánského koncilu: “Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická Církev… ”