Evangelium sv. Matouše 13,52: “A on jim řekl: „Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.“ Tato zásada evangelia neumožňuje tradicionalismus, co ve jménu starého odmítá nové ani modernismus, co ve jménu nového odmítá staré. Když papež Pius IX. prohlásil v 19. století dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie a papežské neomylnosti, šlo o věc novou i starou. Věc byla nová svým definitivním papežským neomylným vyjádřením. Byla starou, co do víry, jak je předávána Písmem svatým a posvátnou tradicí. Podobně novou i starou věcí bylo ve 20. století dogma o Nanebevzetí Panny Marie za Pia XII. Nové je tak v souladu a nikoli rozporu se starým.

Požadavek souladu se starým je v těchto slovech: “…do jaké míry jsou tyto požadavky ve shodě s pravdou a spravedlností, zkoumá tento vatikánský sněm posvátnou církevní tradici a nauku a vynášejí z nich stále něco nového, co je však v souladu s tím starým.” Jsou to slova z dekretu o náboženské svobodě č.1. Soulad se starým nevykazuje mezináboženské setkání v Assisi roku 1986 za Jana Pavla II a následně na stejném místě a po světě. Žádný papež nic podobného neorganizoval. Podobně je v nesouladu se starým dokument o lidském bratrství Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma Al Azhar Ahmeda al Tajíba, Abú Dhábí 4. února 2019.

II. Vatikánský koncil v úvodu článku 1 a slovech o souladu se starým má následně tato upřesňující slova: “Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské Církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat. Posvátný sněm zároveň prohlašuje, že se tyto povinnosti dotýkají lidského svědomí a zavazují je a že pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně. Dále, když náboženská svoboda, kterou lidé požadují k plnění své povinnosti uctívat Boha, znamená svobodu od nátlaku v občanské společnosti, nenarušuje tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově.”

Podmínku lidského bratrství má první papež sv. Petr v I Petr 1,19-25: “Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně. Vždyť se vám dostalo nového života, a to ne plodivou silou pomíjející, ale nepomíjející: živým a neproměnným Božím slovem. Neboť ‘každý člověk je jako tráva a všechna jeho nádhera jako květ trávy. Tráva uschne a květ opadá, ale slovo Páně trvá navěky’ ‒ totiž slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno.”