Tradiční dopis německého biskupa řeší jiné otázky než moderní synodální cesta: “Církev se plaví po moři tohoto světa jako veliká loď a dorážejí na ni v tomto životě různé vlny zkoušek; nesmíme ji však opouštět, nýbrž řídit.
Dávají nám v tom příklad dřívější otcové Klement, Kornélius a mnoho jiných v městě Římě, Cyprián v Kartágu, Atanáš v Alexandrii: Za vlády pohanských císařů drželi kormidlo Kristovy lodi, jeho nejdražší snoubenky, totiž Církve, učili ji, bránili, pro ni pracovali a trpěli až k prolití krve.
Když myslím na ně a jim podobné, jímá mě hrůza, padá na mě strach a zděšení, leží na mně nevýslovná hrůza1 pro mé hříchy; a kormidlo Církve, které jsem jednou převzal, byl bych nejraději úplně pustil z rukou, kdybych byl na to mohl najít nějaký příklad u Otců nebo souhlas ve svatých Písmech.
Protože je to tak a pravda sice může být potlačena, ale ne přemožena ani oklamána, ať se naše zemdlená mysl uchýlí k tomu, který říká ústy Šalomouna: Důvěřuj v Hospodina celým svým srdcem a nespoléhej na vlastní chytrost. Mysli na něho při všech svých cestách a on urovná všechny tvé stezky.2 A jinde praví: Mohutnou tvrzí je jméno Hospodinovo, k němu se spravedlivý utíká a zachrání se.3
Stůjme pevně ve spravedlnosti a připravme své srdce na zkoušky, abychom vydrželi, co Bůh uloží, a mohli mu říci: Pane, tys byl naše útočiště z pokolení do pokolení.4
Důvěřujme v toho, který na nás naložil břemeno. Co nemůžeme unést vlastními silami, nesme skrze něho, neboť on je všemohoucí a říká: Mé jho netlačí a mé břemeno netíží.5
Stůjme pevně v boji v den Páně, neboť na nás přišly dni úzkosti a soužení.6 Chce-li Bůh, buďme ochotni zemřít pro svaté zákony našich otců,7 abychom s nimi dosáhli věčného dědictví.
Nebuďme němými psy,8 nebuďme tichými pozorovateli, nebuďme nájemníky, kteří prchají před vlkem, ale buďme starostlivými pastýři, kteří bdí nad stádem Kristovým a oznamují všechny Boží úradky velkým i malým, bohatým i chudým, každému stavu a každému věku, pokud Bůh dá k tomu možnost, vhod i nevhod,9 jak to sepsal svatý Řehoř v Knize o správě pastýřské.”
1 Žl 54 (55), 6
2 Př 3, 5-6
3 Př 18, 10
4 Žl 89 (90), 1
5 Mt 11, 30
6 srov. Sof 1, 15
7 srov. 2 Mak 7, 2
8 srov. Iz 56, 10
9 srov. 2 Tim 4, 2

 O autoru dopisu: "Narodil se kolem roku 673 v království Wessex v Anglii. Jako benediktinský mnich z kláštera v Exeteru a později v Nurslingu odešel jako misionář na území dnešního Holandska (716) a Německa (718). Jmenoval se Wynfrith, papež Řehoř II. mu dal jméno Bonifác, pověřil ho misijní činností na tomto území (719) a vysvětil ho na biskupa (722) se sídlem v Mohuči. Později se stal arcibiskupem (732) a kladl základy církevní organizace v Bavorsku, Hessensku a Durynsku. Zřizoval kláštery a nová biskupství, svolával synody a vychovával nové misionáře. V roce 754 se vypravil do Fríska na území svého prvního misionářského působení a zemřel tam spolu se svými dvaapadesáti spolupracovníky mučednickou smrtí 5. VI. u Dokkumu (v dnešním Holandsku). Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno."

 Dopis a informace o sv. Bonifáci jsou z pokoncilního breviáře.