Týdny trvá stav, kdy v kostele není obvyklá účast na mši svaté. K tomuto stavu od andělského učitele sv. Tomáše Akvinského Summa teologická III, 79 : “Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu. A obojí způsob prospívání vyjádřil Pán, když řekl, Mat 26: “Která za vás” totiž přijímající, “a za mnohé” totiž jiné, “bude vylita na odpuštění hříchů.“ ST, III., 80. 11 “Zda je dovoleno vůbec upustit od přijímání”: Musí se říci, že, jak bylo svrchu řečeno, je dvojí přijímání této svátosti, duchovní totiž a svátostné. Je však zřejmé, že jsou všichni povinni požívat aspoň duchovně, protože je to přivtělení Kristu, jak bylo svrchu řečeno. Duchovní pak požívání zahrnuje vůli či touhu přijmout tuto svátost, jak bylo svrchu řečeno. A proto bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost. A proto je zřejmé, že člověk je povinen přijmout tuto svátost nejen z ustanovení Církve, nýbrž také z příkazu Pána, co řekl Mat 26: “To čiňte na mou památku.” Z ustanovení Církve pak jsou určeny doby vykonání příkazu Kristova.”

ST III, 80, 10: “Zda je dovoleno přijímat tuto svátost denně”: Musí se říci, že na užívání této svátosti lze pozorovat dvojí. A to, jedno ze strany svátosti samé, jejíž síla je spasitelná lidem. A proto je užitečné denně ji přijímat, aby člověk denně požíval jejího ovoce. Proto praví Ambrož, v knize O svátostech: “Jestliže, kdykoliv se vylévá krev Kristova, vylévá se na odpuštění hříchů, musím vždycky přijímat, jenž vždycky hřeším, musím mít lék.” Jiným způsobem lze pozorovat ze strany přijímajícího, na němž se požaduje, aby přistoupil k této svátosti s velikou zbožností a úctou. A proto, jestliže někdo se denně shledává k tomu připravený, je chvalné, aby denně přijímal. Proto Augustin, když řekl: “Přijímej, aby ti denně prospíval”, dodává: “Tak žij, abys denně zasloužil přijímat.” Ale protože mnohdy u četných lidí se vyskytuje mnoho překážek této zbožnosti, pro neuzpůsobenost těla nebo duše, není užitečné všem lidem denně přistupovat k této svátosti, nýbrž kdykoliv člověk se shledá k ní připraven. Proto v knize O církevních dogmatech se píše: “Ani nechválím, ani nekárám denní přijímání Eucharistie.”

Na otázku, zda kněz může přestat sloužit mši sv. je v ST III,83: “Musí se říci, že někteří tvrdili, že kněz se může úplně zdržet posvěcování, není-li povinen sloužit za lid a poskytovat svátosti ze svěřené sobě správy. Ale to je řečeno nerozumně.”
V hymnu Sione chval Spasitele je od sv. Tomáše: “Dobří, zlí ho uživají, nestejný však úděl mají život nebo prokletí.” Každé sv. přijímání i to duchovní např. u televize může být prokleté!

V časopise Na hlubinu, č. 5, 1935 píše Emilián Soukup v článku Eucharistie prvních křesťanů:

Církevní sněm tridentský rozeznává přesně trojí požívání Eucharistie:

  1. pouze hmotné, bez užitku pro duši, přijímá-li člověk vědomě ve stavu smrtelného hříchu;
  2. hmotné a duchovní, když spravedlivý přistupuje ke stolu Páně, oděn rouchem svatebním (Mat. 22), po náležité přípravě;
  3. pouze duchovní přijímání, když „živou věrou, která jest činná láskou, a touhou požívají onen nebeský chléb a pociťují jeho ovoce a užitek“ (Sez. 13. hl. 8).

Po tomto posledním a přesném výrazu, kterého se dostalo duchovnímu přijímání Eucharistie, opět bohovědečtí odborníci pracovali, chtějíce podobně přesně vymeziti podmínky a způsoby a účinky takového duchovního přijímání eucharistického. Dnes celkově vidíme, že první duchovně přijímající křesťany dobře vedla jejich víra a láska; neboť až do dnešního dne nebylo nalezeno nic nového, než co bylo tehdy žádáno. Jediná změna je v tom, že se nevyžaduje skutečný pohled na Eucharistii, aby mohlo býti vykonáno duchovní přijímání Eucharistie a mělo své účinky.

První má býti výslovný projev víry v přítomnost Syna Božího v Eucharistii. Způsoby života křesťanů pozdních dob si vynutily dodatek u požadavku lásky při duchovním přijímání Eucharistie. Že duše musí býti ve stavu posvěcující milosti, nejsouc si vědoma neodpuštěného smrtelného hříchu. Neboť chtíti, aby se Pán spojil s duší, která dosud nechce želeti svého smrtelného hříchu, to by znamenalo hřích, svrchovanou totiž neuctivost k Pánu a Bohu; jsou též duchovní učitelé, kteří to označují za nový smrtelný hřích svatokrádeže. Kdyby však takova duše přece toužila dostati se ze svého hříchu a tak by duchovně přijímala, nedopouštěla by se nového hříchu, ale také by neměla žádného užitku z takového duchovního přijímání. Pouze kdyby se duši podařila skutečná dokonalá lítost, tou lítostí navrácená milost by dopomohla k účinkům duchovního přijímání.”

Ze starokřesťanské praxe je i požadavek “katechumeni odejděte”. Z něho je potřeba osvěty, aby nepokřtěné osoby nesledovaly mši sv. v televizi.

Sv. Tomáše Akvinského zmiňuje II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově: “Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především sv. Tomáš Akvinský.” Z katechismu kardinála Tomáška: “Komu se dostává obecných užitků mše svaté? Obecných užitků mše svaté se dostává všem lidem, zvláště katolickým křesťanům na zemi a duším v očistci. Komu se dostává zvláštních užitků mše svaté? Zvláštních užitků mše svaté se dostává knězi, který obětuje, těm, za které kněz obětuje výslovně, a těm, kteří jsou na ní zbožně přítomni.” Jsou rozhlasové a televizní mše sv. spojeny se zbožnou přítomností?

“Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich” (Mat 18,20). Této větě předchází v konstituci o liturgii v čl 7: “I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil.” Toto upřesnění zdůrazňuje přítomnost ve společenství v kostele, kde je “zejména přítomen pod eucharistickými způsobami” (SC 7). Úzkou vazbu mezi kostelem a Církví ukazují i společné názvy pro Církev a kostel v angličtině, němčině a jiných jazycích. Kolik kostelů se otevřelo k možnosti doporučované adorace při splnění hygienických předpisů shodnými se supermarkety?

Správné duchovní přijímání vede k naplňování výzvy katechismu kardinála Tomáška: “Kéž z každé rodiny jde denně někdo na mši svatou, aby přinesl Boží pomoc a požehnání ze mše svaté do celého domu.”

Otázka ke zpytování svědomí z kancionálu z r. 1990: “Věřím, že mše je zpřítomněním toho zdaleka nejdůležitějšího v životě mém a v životě společnosti?”