V roce 1990 se 21. a 22. dubna uskutečnila návštěva papeže Jana Pavla II. Co se událo od této doby? Řeholní sestra Anežka píše toto: “Narodila jsem se 17.listopadu 1989. Toto výročí společenských změn se mocně projevilo v mém životě. Moje pokřtěné, ale pohanský život vedoucí rodiče se horlivě obrátili ke křesťanství. Jako malé dítě mě nechali pokřtít a na křtu mi dali jméno Anežka. Snažili se mě poctivě vychovat v křesťanské víře. Dali mi příklad vzájmné úcty, lásky a věrnosti v nesení dobrého i zlého podle slibu sňatku uzavíraném v kostele. Mám bratra Václava, který se stal knězem. Moje sestra Zdislava se provdala a má jako svatá Zdislava čtyři děti. Oba tito sourozenci měli velkou radost ze svatořečení sv. Jana Sarkandra a sv. Zdislavy v Olomouci v roce 1995. Dostalo se jím tak vzorů pro kněžský, manželský a rodinný život. Pro mne se stalo mé jméno Anežka důvodem k častému zamýšlení nad životem svaté Anežky. Rozhodla jsem se ji následovat cestou řeholního života. Jsem ráda jak řeholní život se od roku 1989 rozvíjí kvantitativě, protože kláštery, jak se říká, praskají ve švech. Byla jsem společně s dalšími sestrami poslána založit nový klášter v litoměřické diecézi. V roce 1999 jsme v něm začínali v počtu 8 sester a nyní je nás 31. Náš věkový průměr je 35 roků. Při vizitaci klášterů z Říma jsme byli oceněni, že rosteme nejen počtem, ale i kvalitou svého života s Bohem a pro Boha.

Můj bratr Václav je podobně překvapen, když při návštěve pražského semináře zjišťuje, jak počty zájemců se stále zvyšují. Moje provdaná sestra si pochvaluje jak stát podporuje stálost manželství muže a ženy a stabilitu rodiny. A všichni jsme rádi, že naše země není nějaký ostrov s aktivně se vzmáhajícím křesťanstvím v plně katolické podobě. Jsme obklopeni zeměmi, kam rádi jezdíme pozorovat podobný rozmach. Snažíme se svatě závodit, kdo bude lepší křesťan. Na každém kroku vidíme jak krásné heslo “pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí” se převedlo a převádí do života. Do života, který má předpoklad pokračování v životě věčném. A to je nejdůležitější. Moje obě babičky a dědové, kteří nesplnily po křtu mých rodičů své povinnosti výchovy v Kristu, hořce litovali své viny. Ze všeho se dobře vyzpovídali a po přijetí svátosti nemocných křesťansky zemřeli. Církevními pohřby přispěli k nápravě kremací bez kněze, jak se rozřířilo za socialismu a již i za Masaryka. Vzpomínání na rok 1989 a co po něm přišlo je důvodem k velkému děkování.”

Není dopis Anežky vzdálen od reality? Stačí si uvědomit účast na papežských návštěvách. V roce 1990 v Praze a na Velehradě bylo na mši svaté 1,5 milionu lidí. V roce 1997 při jedné návštěvě v Praze přibližně polovina roku 1990. V roce 2009 při dvou mších sv. za Benedikta XVI. přibližně desetina účásti v roce 1990. Tento kvantitativní propad jde ruku v ruce s poklesem morální kvality života. Věz, že je určitě nutné prosit a pracovat na změně k lepšímu. To tě ochrání před sebejistými názory o prosperitě, která je zásadně narušena událostmi s koranavirem.