V letošním roce uplyne 200 let od smrti sv. Klementa Maria Hobauera. Tento světec pochází z manželství, které mělo 12 dětí. Jako dítěti mu zemřel otec. Matka jej zavedla před kříž a řekla mu: “Pohleď, to je tvůj otec! Hleď, abys šel cestou, co se jemu líbí.” Knězem se stal ve 34 letech. Za svatého jej prohlásil sv. Pius X., který o něm píše: “Klement miloval děti a děti milovali jeho: když se s nimi setkal, přidávaly se k němu a provázely ho až domů. Učil je základům víry a připravoval na první svaté přijímání. Rodičům důtklivě kladl na srdce, aby děti zbožně vychovávali. Starostlivě pečoval o chudé, zvláště o takové, kteří o bohatství přišli a za chudobu se styděli. Aby jim pomohl, sám se ochotně zříkal jídla. Nosil chudým peníze, šaty i pokrmy, zvláště chléb.

Když Klement celý den pilně pracoval k větší slávě Boží a večer se vracel domů, nečekal jej odpočinek, ale nové, důležité a velmi užitečné zaměstnání. Nalézal totiž dům naplněný přáteli a žáky: někteří studující bohosloví, jiní lékařství nebo práva a mezi nimi úředníci. Nestaral se jen o všechny hromadně, ale i o každého jednotlivě: nikomu nepochleboval, ale otevřeněně předkládal pravdu a sledoval přitom duchovní užitek. Z této večerní práce sklidil hojné plody, protože se z tohoto domácího kruhu přátel někteří stali horlivými kněžími, jiní uposlechli evangelijních rad a vstoupili do kongregace Nejsvětějšího Vykupitele nebo do jiných řeholních rodin. Ti, kdo zůstali laiky, dávali každý ve svém zaměstnání a stavu příklad poctivosti, bezúhonnosti a zbožnosti. Ze všeho největší význam měla díla sledující znovuoživení a upevnění katolické víry v tomto městě, v tehdejší Vídni, oslabené a téměř ubité.

I když Klement byl od přirozenosti tělesně odolný, přece ho pokročilý věk a nepřestávající práce vyčerpávaly. Vždyť konal dlouhé pěší cesty v dešti i sněhu i vedru, namáhavě kázal, mnoho hodin denně ztrávil ve zpovědnici, v noci často bděl u lůžka umirajících. Ubývající tělesné síly však nahrazovala horlivost ducha a vytrvalá láska k bližnímu. Kolikrát musel s bolestí přihlížet, jak byly jediným úderem bezbožných lidí zmařeny výsledky jeho dlouhodobých prací! Ale přestože tolikrát viděl, že jeho úsilí bylo zmařeno, nikdy ho to nezlomilo, nikdy neklesal na mysli, protože důvěřoval Bohu a všechnu námahu podstupoval k jeho větší slávě. Když musel opusit jedno místo, odcházel jinam a znovu konal tytéž práce pro spásu duší. Budoucí generace sklízely bohaté ovoce tolika jeho prací.”

Sv. Klement nechtěl přijmout zásady osvícenství a josefinismu se snahou učinit Církev nástrojem vládnoucí moci. Byl vyznavačem tradičního pojetí víry a mravů. Opakem tradice je modernismus. Ten odsoudil Pius X. a postaral se o jasnost v tom, jaké názory jsou katolické. Podobně sv. Klement profesorovi ve Vídni řekl: “Co učíte není katolické” a opustil přednášku. Po mnoha letech mu profesor děkoval: “Bylo to pro mne zahanbující, ale spasitelné.” Sv. Klement následoval zakladatele redemptoristů sv. Alfonse v úctě ke svátosti oltářní i mimo mši svatou. Když vyčerpal své možnosti, tak klepal na dvírka svatostánku a neřešitelné věci svěřoval k vyřešení Bohu.

I. Vodruška v životopisech svatých píše: “Duchovní vrchnost, arcibiskupská konsistoř, ho nechránila. R. 1816 byl předvolán ke konsistoři. Předsedal jí arcibiskup Hohenwart, jenž sice P. Hofbauerovi byl nakloněn, ale neměl energie. Čekali na provinilce. P. Hofbauer přišel, poklonil se arcibiskupovi, pozdravil ostatní. Nechali ho státi u dveří, aniž mu dali sedadlo. Započal výslech: ‘Jak se jmenujete?’ ‘Klement Hofbauer’ ‘Odkud jste?’ ‘Z Tasovic’ ‘Jakého jste náboženství?’ Tu přešla Hofbauerovi trpělivost a řekl: ‘Což nevíte, že jsem katolický kněz? Tady není dobře býti. Já jdu!” A šel. Hohenwart řekl: ‘Hofbauer činí jak apoštol; setřásá prach z obuvi a jde’”

Mezi jeho výroky patří: “Raději chci slyšet zpověď regimentu vojáků, než zpověď deseti vlažných řeholnic.” Sv. Klement měl heslo: “Všechno ke cti Boha mého.” Nejoblíbenější jeho svátek je Zvěstování. Tento svátek je vyobrazen i v presbytáři kostela nad jeho rodným domem v Tasovicích. Jde o událost přítomnou i v prvním desátku radostného růžence, který se rád modlil. Zvěstování je též připomínáno v modlitbě Anděl Páně. 15. března ve 12 hodin roku 1820 upozornil těžce nemocný sv. Klement své přátele na zvony zvoucí k modlitbě: “Modlete se! Zvoní Anděl Páně!” Za této modlitby K.M.Hofbauer vydechl svou duši.