Reformy sv. Řehoře Velikého byly ucelené. Sloužily ke spáse duší. Příklad jsou jeho homilie. V homilii 16 k první neděli postní Pokušení Páně na poušti, Mt 4; 1-11 máme:

Někteří lidé bývají na pochybách, od kterého to ducha byl Ježíš veden na poušť, protože se potom praví: Vzal ho ďábel do svatého města. A dále: Vzal ho na horu velmi vysokou. Pravdivě však a beze vší pochyby vhodně se rozhoduje, aby se věřilo, že byl zaveden na poušť Duchem Svatým: aby ho vedl jeho Duch tam, kde by ho mohl zlý duch pokoušet. Avšak hle, když se praví, že Bůh člověk byl vzat od ďábla ať na vysokou horu nebo do svatého města, mysl couvá, lidské uši se hrozí to slyšet. A přece, uvážíme-li i jiné skutečnosti, poznáme, že to není nic neuvěřitelného. Ďábel je zajisté hlavou všech nešlechetníků a údy této hlavy jsou všichni nešlechetní. Zdali nebyl údem ďáblovým Pilát? Zda nebyli údy ďáblovými Židé pronásledující a vojáci křižující Krista? Jaký tedy div, že se nechal jím samým vésti na horu, když se nechal od jeho údů i ukřižovat? Není tedy nedůstojno našeho Vykupitel, že chtěl býti pokoušen, když přišel být zabit. Bylo zajisté spravedlivé, aby tak přemohl svým pokušením i naše pokušení, jako přišel přemoci naši smrt smrtí svou. Jest nám však věděti, že pokušení působí trojím způsobem: ponuknutím, zalíbením a souhlasem. A když my jsme pokoušeni, obyčejně upadáme v zalíbení,ba i v souhlas; neboť jsouce zplozeni z hříchu těla, neseme též sami v sobě to, pro co snášíme boje. Avšak Bůh, jenž vtěliv se v lůně Panny, přišel na svět bez hříchu, nenesl v sobě žádný rozpor. Mohl tedy být pokoušen ponoukáním, avšak zalíbení hříchu neuštklo jeho mysl. A tak bylo všechno to ďáblovo pokoušení vně, nikoli uvnitř.

Jestliže však přihlédneme k vlastnímu řádu jeho pokušení, uvažme, v jak veliké míře jsme my osvobozeni od pokušení. Starý nepřítel povstal proti prvnímu člověku, našemu zploditeli, trojím pokušením, neboť ho pokoušel obžerstvím, ješitností a lakotou; pokoušením ho pak přemohl, protože si ho podrobil souhlasem. Obžerstvím ho pokoušel, když mu ukázal pokrm zakázaného stromu a radil mu, aby z něho pojedl. Ješitností pak ho pokoušel, když mu pravil: Budete jako bohové. A působením lakoty ho pokoušel, když pravil: Znajíce dobré i zlé. (I. Mojž. 3; 5.) Lakota se totiž netýká jen peněz, nýbrž i povýšenosti. Správně se zajisté nazývá lakotou,když se usiluje o povýšenost. Kdyby totiž dobývání poct nenáleželo k lakotě, rozhodně by Pavel neříkal o jednorozeném Synu Božím: Nepokládal za věc uloupenou, že jest roven Bohu. (Filip. 2;6.) Tím pak vábil ďábel k pýše našeho zploditele, že ho podnítil k dychtění po vznešenosti.

Týmiž způsoby však, jimiž přemohl prvního člověka, podlehl též sám druhému pokoušenému člověkovi. Obžerstvím zajisté pokouší, když praví: Rci, ať se z těch kamenů stanou chleby. Ješitností pokouší, když praví: Jsi-li Syn Boží, spusť se dolů. Dychtěním po vznešenosti pokouší, když praví: To všechno ti dám, jestliže padna budeš se mi klaněti. Týmiž způsoby však je přemáhán od druhého člověka, jakými se vychloubal, že přemohl prvního člověka, aby zajat vyšel z našich srdcí týmž vstupem, jímž byv vpuštěn, držel nás v moci. Je však ještě jiná věc, bratří nejmilejší, kterou musíme uvážit v tomto pokušení Páně – že totiž Pán, byv pokoušen ďáblem, odpověděl mu příkazy svatých slov, a moha tím slovem, jímž byl, svého pokušitele pohroužit do propasti, neukazuje sílu své moci, dává jen přikázání božského Písma; dává nám takto příklad své trpělivosti, abychom, kdykoli se nám něco děje od nešlechetných lidí, byli podněcováni spíše k poučování než k pomstě. Pomyslete, jak veliká je Boží trpělivost a jak veliká je naše netrpělivost.

Když my jsme podrážděni příkořím nebo nějakou urážkou, uchváceni prudkým hněvem buď se mstíme, pokud můžeme, nebo vyhrožujeme tím, co nemůžeme učinit. Hle, Pán snášel zlobu ďáblovu a neodpovídal mu ničím než slovy mírnosti. Snáší toho, jejž mohl ztrestat, aby to tím více vyniklo k jeho chvále, jestliže svého nepřítele překoná nikoli zničením, nýbrž dočasným snášením.

Všimněme si však, že se dodává, že po odchodu ďáblově mu posluhovali andělé. Co se ukazuje z této věci, ne-li obě přirozenosti jedné osoby? Neboť je to zároveň člověk, jejž ďábel pokouší, i Bůh, jemuž jest od andělů přisluhováno. Poznejme v něm tedy svou přirozenost; neboť kdyby v něm ďábel neviděl člověka, nepokoušel by ho. Uctívejme v něm jeho božství; neboť kdyby nebyl Bohem nade vším, nikterak by mu andělé nesloužili.

Protože se však čtení hodí pro tyto dny - neboť jsme slyšeli o čtyřicetidenní zdrželivosti svého Vykupitele, zahajujíce sami dobu postní - jest nám pojednati o tom, proč je tato zdrželivost zachovávána zrovna po dobu čtyřiceti dní. Když totiž Mojžíš přijal po druhé zákon, postil se čtyřicet dní.

Eliáš se zdržoval v poušti pokrmu po čtyřicet dní. Sám původce lidí přišed k lidem po čtyřicet dní, nepřijal naprosto žádného pokrmu. I my, pokud můžeme, snažíme se každoročně v čas čtyřicetidenního postu pokořovat své tělo zdrželivostí. Proč se tedy zachovává ve zdrželivosti číslo čtyřicet, ne-li proto, že moc desatera se naplňuje skrze čtyři knihy Evangelia? Desítka násobena čtyřmi dává čtyřicet; neboť tehdy zajisté provádíme přikázání desatera, když zachováváme čtyři knihy svatého Evangelia. Ta věc se může vyrozumívat i jinak. V tomto smrtelném těle jsme totiž složeni ze čtyř živlů a rozkošemi tohoto těla se protivíme přikázáním Páně. Přikázání Páně pak byla přijata v desateru. Poněvadž jsme tedy skrze tělesné žádosti pohrdli přikázáním desatera, sluší se, abychom totéž tělo čtyřicetkrát trestali. Může se ovšem vyrozumívati z toho čtyřicetidenního času ještě něco jiného.

Uplyne přece od tohoto dne do radosti velikonočních svátků šest týdnů, jež činí dvaačtyřicet dní. Když se v nich odečte šest nedělí od doby zdrželivosti, nezbývá více než šestatřicet dní zdrželivosti. Když tedy má rok tři sta šedesát dní a my se odříkáme po šestatřicet dní, dáváme tím Bohu jaksi desátky ze svého roku; abychom, byvše živi pro sebe po celý rok, jehož se nám dostalo, umrtvovali se skrze zdrželivost svému původci v jeho desátcích. Proto, bratří, jako se vám přikazuje v zákoně obětovat desátky věcí, snažte se mu obětovat i desátky dní. Ať každý, pokud stačí síla, trápí tělo, potírá jeho touhy, hubí hanebné žádosti, aby se stal podle slov Pavlových živou obětí. Oběť je zajisté zároveň obětována i živá, když člověk neztrácí tento život a přece se hubí v tělesných žádostech. Radující se tělo nás hnalo k vině, sklíčené nechť nás vede zpět k odpuštění. Původce naší smrti překročil zajisté skrze plod zapovězeného stromu přikázání života. Když jsme se tedy odloučili skrze pokrm od radosti ráje, povstaňme k nim zase, pokud můžeme, skrze zdrželivost.

Ať však nikdo nevěří, že mu postačí sama zdrželivost, kdyžtě Pán praví skrze proroka: Není-li spíše toto půst, jejž jsem vyvolil? dodávaje: Lámej lačnému chléb svůj a nuzné i pocestné uveď do svého domu; když uzříš nahého, oděj ho, a tělem svým nepohrdej. (Iz. 58; 6, 7.) Ten půst tedy Pán schvaluje, jenž k jeho očím pozvedá ruce almužen, jenž je konán s láskou k bližnímu, jenž je kořenem dobrotivosti. Co tedy odnímáš sobě, uděluj jinému, aby tělo strádajícího bližního bylo posilováno tím, čím je tvé tělo trápeno. Proto zajisté praví Pán skrze proroka: Když jste se postívali a kvílili… zdali mně jste postili ten půst? A když jste jedli a pili, zdali jste nejedli a nepili sobě? (Zach. 7; 5, 6.) Neboť sobě jí a pije, kdo přijímá tělesnou potravu, která je společným darem Stvořitele, bez strádajících. A sobě se postí každý, jestliže to, co si dočasně odnímá, neuděluje chudým, nýbrž schovává to pro své břicho na pozdější dobu. Proto je řečeno skrze Joela: Posvěťte půst. (Joel; 14.) Půst posvětit, to znamená zajisté ukázat Bohu důstojnou zdrželivost těla za doprovodu jiných dobrých věcí. Nechť ustane hněv, utichnou sváry. Nadarmo je totiž tělo souženo, jestliže duch není zdržován od svých nezřízených rozkoší, kdyžtě Pán praví skrze proroka: Hle, v den postu se nalézá vůle vaše. Hle, k svárům a vádám se postíte a tepete pěstí nelítostivě, a všechny své dlužníky upomínáte. (Iz. 58; 3, 4.) Nečiní ovšem nic nespravedlivého, kdo žádá na svém dlužníku, co dal, ale sluší se, aby každý, kdo se trýzní v kajícnosti, zapovídal si i to, co mu právem náleží. Tak je nám, takto umrtveným a kajícím, od Boha odpuštěno, co jsme učinili nepravého, jestliže z lásky k němu upouštíme i od toho, co nám právem přísluší.”

Sv. Řehoř Veliký příkladně plní zakončení CIC 1983 kán. 1752: “…se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.”