Jaký je účel čištění posvátných nádob? Dá se pochopit z odpovědi na otázky: Kdo, kde a jak posvátné nádoby čistí. Čištění posvátných nádob v tradiční liturgii vysvětluje děkan teologické fakulty v Olomouci ThDr. František Cinek. V dílu I. Mše svatá v bohoslužebné řádu církevního roku napsal: “Obřady obětní hostiny končí čištěním a umýváním kalicha i rukou liturgových. Víra v reální přítomnost Páně i pod nejmenší konsekrovanou částečkou odůvodňuje několik liturgických předpisů, jež směřují k tomu, aby zabráněno bylo jakémukoli znesvěcení. Tak je celebrantu od proměňování stále držeti při sobě oba prsty, jimiž se dotýkal svaté Hostie. Kdykoliv se opětovně dotkne posvátné způsoby chleba, je povinen nad kalichem pečlivě prsty otříti. Po přijímání svaté Hostie jest celebrantu pozorně sesbírati patenou úlomky na korporálu a shrnouti je do kalichu. Z týchž důvodů zaveden i závěrečný obřad čištění a umývání kalicha a rukou celebrantových. Po požití nejsvětější Krve nebo po přijímání věřících ihned (bez předchozího rozjímání, jako po přijímání svaté Hostie) dává si celebrant nalíti od přisluhujícího do kalichu asi tolik vína, kolik konsekroval. Nahýbaje kalich, otáčí jím, aby obmyl stěny jeho.
Za tohoto úkonu modlí se starobylou modlitbu, která se vyskytuje v nejstarších sakramentářích. Započíná ji, mezitím co přisluhující nalévá do kalicha vína: “Čeho jsme ústy požili, Pane, kéž čistou myslí pojmeme a z daru časného budiž nám lék věčný. “ Tato modlitba napomáhá, by celebrant v milostiplných chvílích po svatém přijímání soustřeďoval všecku pozornost k božskému hostu, jejž přijal, a vyprošoval si hojných užitků z obětní hostiny. Právě první chvíle po požití nebeské krmě mají býti vyplněny akty vroucí zbožnosti, neboť podle důvodného mínění bohatě stále rozhojňuje se svátostná milost, proudící do srdce komunikanta, pokud trvá přítomnost Páně v přijatých způsobách a pokud přijímatel nové a vroucnější úkony lásky a zbožné touhy vzbuzuje. Předepsaná liturgická modlitba napomáhá ke zvýšení vniterné receptibility přijímatele. Obsahuje prosbu, aby fysické požívání eucharistické bylo zároveň duchovním čili milostiplným skrze čistotu srdce. Jest rozeznávati dvojí spojení s Kristem ve sv. přijímání. Vnější, tělesné, jež nastane u každého, kdo přijal svátostnou způsobou a Tělo Kristovo v ní. Každý, kdo přijal svátost Eucharistie, neobdrží vždy její účinky. Kdežto u přijímatele ve stavu těžkého hříchu přestane toto vnější spojení, jak strávena je způsoba, působí milost hodného svatého přijímání ve spravedlivém dále a spojuje jej s Kristem duchovně. A rovněž toto spojení je více nebo méně požehnané a bohaté na nadpřirozené účinky podle disposice přijímatelovy. Svými duchovními, trvalými účinky stává se časný dar obětní krmě lékem, prospívajícím k dosažení blažené věčnosti. Časným darem zove se Eucharistie, ježto jako oběť i svátost byla ustanovena a v časném životě pozemském slouží nám k dosažení cíle, kdežto v životě věčném čeká nás přímé požívání nadpřirozených dober slávy bez prostřednictví svátostných působivých znamení.
I co do trvání lze zváti Eucharistii jako oběť i svátost časným darem. Jako oběť dokonává se Eucharistie v několika okamžicích a též přijímání svátosti Eucharistie je přechodným posvátným úkonem, který trvá, pokud svátostné způsoby jsou přijímány a nejsou stráveny. Ačkoliv Eucharistie je časným darem, přece, přijímáme-li ji hodně, jest nám lékem napomáhajícím k dosažení věčné slávy. Podobná modlitba provází i umývání rukou. Celebrant vezme kalich a drže prsty, jimiž se dotýkal svaté Hostie, nad ním, dává si na prsty nalíti trochu vína a více vody. Při tom se modlí: “Nechť Tělo tvé, Pane, jež jsem požil, a Krev, kterou jsem pil, utkví v útrobách mých, a dej, ať nezůstane poskvrna hříchu ve mně, jejž čisté a svaté občerstvily Svátosti, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.” Prosí, aby svaté přijímání Těla a Krve Páně zůstavilo v nitru jeho trvalé účinky a zjednalo mu s nadpřirozeným občestvením dokonalou očistu od vší poskvrny hříchů. Jako ze zažitého pokrmu rozchází se síla do celého organismu tělesného, tak posvátný přechodný úkon hodného přijímání Těla a Krve Kristovy působí i po strávení způsob svátostných svou nadpřirozenou svátostnou silou, která všechny mohutnosti vnitrné posiluje, vzpružuje a očistně posvěcuje. Slovo “útroby” (viscera) označuje nejčastěji v názvosloví biblickém sídlo afektů, srdce. Eucharistie jako oběť i svátost zove se v této modlitbě čistými a svatými Svátostmi (Sacramenta). Obyčejně tato forma množného nebo dvojného čísla vysvětluje se dvěma způsobami eucharistické oběti a obětního přijímání celebrantova. Nesmí se však zapomínat, že slovo “sacramenta” vyskytuje se v liturgii častěji ve starším smyslu jako “tajemství”. V užším smyslu jako druhové označení sedmi působivých znamení milosti (svátostí) ustálil se tento název (sacramentum) teprve ve středověku. Čistá a svatá tajemství Eucharistie občerstvují duši ve všech jejích mohutnostech a jako ohnivý nebeský pokrm (či jako žhoucí, ohnivý tajemný uhel z oltáře Božího podle Isai 6,6) očišťují nitro ode všeho zla. Po této modlitbě utře si celebrant ruce purifikatoriem, kalich uvnitř otáčením omyje a abluci vypije, načež si rty očistí a upraví kalich. Při velekněžské bohoslužbě umývá si celebrant ještě jednou ruce jako při Lavabo. Purifikační obřad nebýval dříve jednotný. V nynější formu uveden byl reformou svatého Pia V. Nynější první modlitba je velmi starobylého původu. Množné číslo její odnáší se i k přijímání věřících. Druhá modlitba připojena byla teprve ve středověku.”
NOM liturgie umožňuje více variant. Podle Všeobecných pokynů NOM misálu v č. 192 může konat purifikaci i jáhen nebo akolyta. Č. 279 preferuje jako místo abak. Kalich čistí obvykle pouze vodou a to jednou. Při čištění kněz potichu říká: “Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti.” Pozměněná starobylá modlitba vypouští čistotu mysli. Nepřítomností druhé modlitby je pak celebrat ochuzen o prosbu za čistotu srdce. Porovnání předpisů pro tradiční a NOM liturgii ve způsobu purifikace ukazuje jak NOM zaostává v pečlivosti, úctě a lásce ke svátosti otlářní. Toto zprimitivnění je běžně vykládáno jako obnova. Vědomá tradiční purifikace může alespoň o kousek zvětšit lásku k Bohu a bližnímu.