Po II. Vatikánském koncilu (VK), který skončil v roce 1965 vzniká řada otázek. Která je nejdůležitější? Evangelium shrnuje křesťanský život do milování Boha celým srdcem a bližního jako sebe. Jak je to s láskou po II. VK? Pokud jí nepřibylo, kdo je viník? Máme koncil místo sebe obvinit z opaku lásky? Výsledkem jednání II.VK jsou jeho texty. Ty je třeba k odpovědi o II. VK znát. Hledání odpovědi místo v koncilních textech ve zprávách o koncilních, předkoncilních a pokoncilních jednáních či dokonce intrikách je druhořadé. II. VK koncil píše ve svých textech často o lásce.

Konstituce Lumen gentium kapitola V., Všeobecné povolání ke svatosti, článek 40: “Každému je proto jasné, že všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k dokonalé lásce.” V LG 42: “„Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Bůh však vlil svou lásku do našich srdcí skrze Ducha svatého, kterého nám dal (srov. Řím 5,5); proto první a nejpotřebnější dar je láska, kterou milujeme Boha nade všechno a bližního pro Boha. Aby však láska v duši jako dobrá setba rostla a vydávala plody, má každý věřící rád poslouchat Boží slovo, uskutečňovat vůli Boha s pomocí jeho milosti, přijímat často svátosti, zejména eucharistii, zúčastňovat se posvátných obřadů a vytrvale se věnovat modlitbě, sebezáporu, účinné bratrské službě a cvičení všech ctností. Láska totiž jakožto svazek dokonalosti a naplnění zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10) řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli. Proto se pravý Kristův učedník vyznačuje láskou k Bohu a bližnímu. Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí: Svatost Církve podporují zvláštním způsobem i četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu.

Mezi nimi vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým (srov. Mt 19,11; Kor 7,7), aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32-34) oddat pouze Bohu. Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v Církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Církev si připomíná též napomenutí apoštola, který vybízí věřící k lásce a povzbuzuje je, aby smýšleli tak jako Kristus, který „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (…) a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,7-8), a pro nás „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Je nutné, aby Kristovi učedníci stále následovali tuto jeho lásku a pokoru a vydávali o ní svědectví. Proto se Církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají Spasitele v jeho zřeknutí sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému Kristu. Všichni křesťané jsou tedy povoláni a zavázáni k svatosti a k úsilí o dokonalost ve svém stavu. Všichni ať proto dbají na to, aby správně ovládali své sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce. Apoštol nás přece napomíná: „Ti, kdo mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí (srov. I Kor 7,31 řec.)”

Místo čtení o koncilu je lepší číst koncilní texty. K upřesnění koncilního textu a jeho ducha je nejdůležitější číst to, na co koncilní text odkazuje. Jsou to místa Písma svatého uvedená v závorce textu a pod čísly odkazy pod textem. U LG 42 jsou číslované odkazy: sv. Augustin 2x, sv. Tomáš Akvinský 2x, Pius XII., Origenes, Tertulián, sv. Cyprián, sv. Atanáš?, sv. Jan Zlatoústý 2x, sv. Ambrož. Z kontextu kapitoly je otázka: “Jde o lásku svatou?” Opak mravů svaté lásky jsou rozvody manželů, porušování celibátu a vymírání klášterů apod. Konstituce Dei verbum čl. 24: “Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou teologii jako o trvalý základ.” Pravověrní teologové předkládají lásku tradičně a biblicky. Co je nebiblické a netradiční je bludné i kdyby to hlásal papež.