Na Staroměstském náměstí v Praze dá v roce 1650 postavit císař Ferninand III. mariánský sloup. Sloup má latinský nápis: “VIRGINI GENETRICI SINE ORIGINIS LABE CONCEPTAE PROPUGNATAE ET LIBERTATE URBIS ERGO CAESAR PIUS ET IUSTUS HANC STATUAM PONIT - Panně a Rodičce bez poskvrny hříchu počaté vybojovaného a osvobozeného města císař zbožný a spravedlivý tuto sochu staví.” Je to památka na osvobození Prahy od Švédů v roce 1648.

Ferdinad III. je třetí syn Ferdinanda II. Narodil se 1608. Za třicetileté války, po smrti Albrechta z Valdštejna je vrchním velitelem císařské armády. Pod jeho velením jsou poraženi Švédi u Nördlingenu. Po třicetileté válce byl nucen vypořádat se s neutěšenou situací. Slova mariánského sloupu ukazují, v čem viděl základ pro budoucnost: zbožnost a spravedlnost. Ve svém 49 let trvajícím životě se třikrát oženil a zplodil jedenáct dětí. Cenil si rodinného života a byl svým ženám věrný.

O jeho otci Ferdinandu II. píše profesor B. Zlámal IV. dílu Příručky českých církevních dějin: “Ráno, když vstal, modlil se nejprve po celou hodinu, dopoledne býval na dvou mších, nikdy také nezanedbal bohoslužby odpolední a během dne věnoval půl hodiny zpytování svědomí, a pak se ještě půl hodiny modlil, než se ke spánku uložil. V neděli a ve svátek chodíval vždy na dvě kázání, italské a německé, a také ve všední den k témuž účelu často kostel navštěvoval. Že každý týden jednou přijímal svátost oltářní, rozumí se skoro samo sebou, a rovněž tak je pochopitelné, že toho dne pobožnost jeho ještě nápadněji se osvědčovala. Přikázané posty přísně a správně zachovával a sám z dobré vůle ještě více se postil, nežli cirkev předpisovala. Kde šlo o plnění náboženské povinnosti, neštítil se žádného nepohodlí, ani horka, ani zimy, ani větru, ani bouře. Když na procházce potkal kněze, který se ubíral s Nejsvětější svátostí k nemocnému, vždycky slezl z vozu, poklekl na kolena i do bláta nebo do prachu, provázel pak kněze k nemocnému a toho nazpět do kostela. Zvláště měl otevčené srdce k chudým, jež často zval k sobě a osobně jim posluhoval. Navštěvoval je ve špitálech a těšil. V tom se jeví učenlivým žákem jezuitů. Kněží a řeholníků si velmi vážil a prospěch katolické církve mu byl nade vše. Jak nás ubezpečuje jeho zpovědník, říkaval, že by “raději pil vodu a jedl chléb a se ženou a dětmi se chopil žebrácké mošny a dal se roztrhat na kusy”, než by strpěl nějaké bezpráví proti církvi. Byl skromný a nevyvyšoval se; tím se lišil od nadutosti tehdejších Španělů.”

Nespravedlivá povšechná nenávist vůči Habsburkům při vzniku Československa vedla k stržení mariánského sloupu v roce 1918. Jeho stržení je projevem bezbožnosti a nespravedlnosti. Toto vandalství není vyšetřováno jako trestný čin. Nenastalo potrestání viniků ani náprava škod ani omluva. Informační embarbo vytvořilo cestu k předsudkům, co brání návratu obnoveného sloupu na Staroměstské náměstí. J. Bradna a K. Kavička v publikaci o mariánském sloupu uvádí slova kardinála Tomáška: “Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu, a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu, nebo konzumního ateismu ze západu.” Nejde “jen” o sloup. Mariánská úcta je vzorem zbožnosti a spravedlnosti a zárukou spořádané rodiny. To jsou hodnoty, bez který nemůže dobře fungovat žádný stát. Ani Evropská unie…