“Myslíte si, že dnešní kněží mají zkušenost s Bohem?” Po chvíli mlčení dostal kněz Metoděj Kuběna od biskupa Cikrleho odpověď nesouhlasným zavrtěním hlavy… Zkušenost s Bohem v intenzivní míře měli svatí. Sv. Ignác z Loyoly ji učinil v jeskyni na Manrese. Stalo se to před půl stoletím v roce 1522. Jeho zkušenost pomohla nejen jezuitskému řádu.

Sv. Ignácem sepsaná Duchovní cvičení začínají takto: “Úvodní poznámky, aby se nabylo jakéhosi porozumění duchovním cvičením, která následují, a aby si jimi pomáhal jak ten, kdo cvičení dává, tak ten, kdo je dostává: “1. První poznámka je, že tímto jménem, duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, rázně kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nespořádaných (nebo nezřízených) náklonností a, až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v úpravě svého života, ke spáse duše své, nazývá duchovními cvičeními.” Poznámka 12: “Ten, kdo dává cvičení má toho, kdo je koná, velice upozorňovat, aby v každém z patera cvičení nebo nazírání, která se budou konat, setrval hodinu a vždy se postaral, aby duch zůstal spokojen v myšlence, že setrval v cvičení úplnou hodinu, a spíše více než méně. Neboť nepřítel nemálo hledí způsobit zkrácení hodiny toho nazírání, rozjímání nebo modlitby.”

V rozdělení na čtyři týdny se první týden věnuje zpytování svědomí, hříchu a peklu. Druhý týden se zabývá tajemstvími Páně od Vtělení do květné neděle. Třetí týden je o Utrpení Páně. Čtvrtý od Vzkříšení po Nanebevstoupení. Pro první a druhý týden jsou uváděna pravidla k rozlišování duchů.

První týden

1. U osob, které jdou od hříchu smrtelného do hříchu smrtelného, má nepřítel obecně ve zvyku předkládat jim zdánlivé rozkoše. Působí, že si představují radovánky a rozkoše smyslné, aby je tím více udržoval a jim dával vzrůst v jejich neřestech a hříších, kdežto duch dobrý užívá u těch osob způsobu opačného, tím že je znepokojuje a působí jim hryzení ve svědomí mravním soudem rozumu.
   
2. U osob, které se usilovně očišťují ze svých hříchů a ve službě Boha, Pána našeho, od dobrého k lepšímu vzestupují, je způsob (působení obojího ducha) opačný než v pravidle prvním; neboť tu je vlastní duchu zlému hrýzt, zarmucovat a klást překážky, tím, že znepokojuje klamnými důvody, aby člověk nekráčel vpřed; a je vlastní dobrému dodávati mysli a sil, dávat útěchy, slzy, vnuknutí a klid, tím že (vše) usnadňuje a odstraňuje všechny překážky proti tomu, aby člověk v konání dobra postupoval vpřed.
   
3. O duchovní útěše. Nazývám to útěchou, když se v duši vzbuzuje nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše roznítí v lásku ke svému Stvořiteli a Pánu, a tudíž když nemůže žádnou věc stvořenou na povrchu zemském milovat v sobě, nýbrž pouze ve Stvořiteli jich všech. Rovněž (to nazývám útěchou), když kdo propuká v slzy, působící hnutí k lásce k Pánu jeho, ať je to z bolesti nad svými hříchy anebo nad utrpením Krista, Pána našeho, anebo nad jinými věcmi přímo směřujícími k jeho službě a chvále. Konečně nazývám útěchou každé rozmnožení naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje k věcem nebeským a k vlastní spáse své duše, uklidňujíc ji a upokojujíc ji v jejím Stvořiteli.
   
4. O duchovní neútěše. Nazývám neútěchou pravý opak pravidla třetího, jako temno v duši, zmatek v ní, hnutí k věcem nízkým a pozemským, neklid z různých znepokojení a pokušení, působící hnutí k nedůvěře, bez naděje, bez lásky, když se duše shledává zcela lenivou, vlažnou, smutnou a jako odloučenou od svého Stvořitele a Pána. Neboť tak jako útěcha je protiva neútěchy, právě tak jsou myšlenky, které vznikají z útěchy, protivy myšlenek, které vznikají z neútěchy.
   
5. V době neútěchy nikdy nečinit změny, nýbrž zůstat pevný a stálý v předsevzetích a rozhodnutích, při kterých kdo byl dne předešlého před tou neútěchou, nebo v rozhodnutí, při kterém byl v předchozí útěše; neboť tak, jak nás v útěše více vede a nám radí dobrý duch, tak v neútěše zlý, podle jehož rad se nemůžeme dát na cestu k správnému jednání.
   
6. Ačkoliv v neútěše nesmíme měnit dřívější předsevzetí, velmi prospívá, usilovně měnit sebe (vhodným bojem) proti právě oné neútěše, jako například tím, že budeme více trvat na modlitbě, v rozjímání, že se budeme mnoho zpytovat a že budeme nějakým vhodným způsobem čnit více pokání.
   
7. Kdo je v neútěše, uvažuj, jak ho Pán zanechal na zkoušku při jeho přirozených mohutnostem, aby odporoval různým znepokojováním a pokušením nepřítele, neboť může s pomocí Boží, jež mu vždy zůstává, ačkoli ji zřejmě necítí, poněvadž mu Pán odňal svou velkou vroucnost, roznícenou lásku a přemocnou milost, ponechávaje mu však milost dostatečnou k spáse věčné.
   
8. Kdo je v neútěše, pracuj o to, aby vytrval v trpělivosti, jež je protivná soužením, která na něho přicházejí, a pomýšlej, že bude brzy potěšen útěchou, učiní-li (ona) bedlivá opatření proti té neútěše, jak bylo řečeno v pravidle šestém.
   
9. Je trojí hlavní příčina, proč se shledáváme v neútěše. První je, protože jsme vlažní, leniví nebo nedbalí ve svých duchovních cvičeních, a tak se nás duchovní útěcha vzdaluje pro naše chyby. Druhé je, aby nás (Pán Bůh) zkusil, seč a jak daleko jdeme v jeho službě a chvále bez tak veliké mzdy útěch a přehojných milostí. Třetí je, aby nám dal pravou vědomost a poznání, abychom pronikavě pocítili, že to není nás, přivésti nebo udržet si roznícenou zbožnost, přemocnou lásku, slzy, a kteroukoli jinou útěchu duchovní, nýbrž je to všecko dar a milost od Boha, Pána našeho, a abychom si nestavěli hnízda na cizím a nepozdvihovali mysli k jakési pýše nebo ješitnosti, připisujíce sobě zbožnost nebo ostatní části duchovní útěchy.
   
10. Kdo je v útěše, pomýšlej, jak se zachová v neútěše, která (na něj) později přjde, a nabírej nových sil pro onu dobu.
    
11. Kdo je v útěše, hleď se pokořovat a ponižovat co může, pomýšleje, jak málo je v době neútěchy bez té milosti nebo útěchy. Naopak pomýšlej ten, kdo je v neútěše, že může mnoho s milostí, která stačí k odporu všem jeho nepřátelům, a nabírej sil be svém Stvořiteli a Pánu.
    
12. Nepřítel (náš) si počíná jako žena jsa (jako ona) z nezbytí slabý a rád silný. Neboť tak, jak je vlastní ženě, když se hádá s nějakým mužem, pozbývat mysli a dávat se na útěk, když se jí muž rázně postaví a naopak jestliže muž začne utíkat a pozbývat mysl, bývá zlost, mstivost a zuřivost ženy velmi rozlícena a takřka bez míry: právě tak je vlastní nepříteli (našemu) ochabovat a pozbývat mysli - takže se jeho pokušení dávají na útěk -, když se ten, kdo se cvičí ve věcech duchovních, rázně postaví pokušením nepřítelovým, konaje pravý opak (toho, co ona radí). A naproti tomu, jestliže ten, kdo se cvičí, začíná mít strach a pozbývá mysli, když má pokušení, není šelmy tak zuřivé na povrchu zemském, jak nepřítel přirozenosti lidské v sledování svého kletého záměru s tak rozlícenou zlobou
    
13. Rovněž si počíná jako záletný milovník, chtěje být tajným a nebýt vyjeven. Neboť jak záletník, který mluvě s nekalým úmyslem, svádí dceru dobrého otce nebo ženu dobrého manžela, chce, aby jeho slova a namlouvání byla tajna, a naopak velice se mu nelíbí, když dcera otci nebo žena manželovi vyjeví jeho záletná slova a ničemný záměr, poněvadž si snadno vypočítá, že nepochodí s podnikem započatým -, právě tak chce a touží nepřítel přirozenosti lidské, když předvádí duši spravedlivé své ošemetnosti a své namlouvání, aby (ty věci) byly přijaty a zachovány v tajnosti; když však ona je vyjeví svému dobrému zpovědníku nebo jiné duchovní osobě, která zná jeho šalby a úskoky, velice jej to tíží, poněvadž si vypočítává, že nepochodí se započatým úskokem, ježto jeho zřejmé šalby jsou vyjeveny.
    
14. Rovněž si (počíná) jako nějaký (vojenský) náčelník vzhledem k tomu, aby přemohl a vyplenil, co touží. Neboť tak, jak vůdce a náčelník vojska, když se položí táborem a vyšetří síly nebo plán pevnosti, útočí na ni ze strany nejslabší -, právě tak obchází nepřítel přirozenosti lidské a vyšetřuje kolkolem všechny naše ctnosti božské, hlavní i mravní, a kde nás shledá slabšími a nuznějšími vzhledem k naší věčné spáse, tamtudy nás napadá a snaží se nás dostatit do své moci.
    
    

Druhý týden

1. Je vlastní Bohu a jeho andělům v jejich hnutích, dávat pravé veselí a radost duchovní a odnímat veškerý smutek a zmatek, který zavádí nepřítel. Tomu je vlastní bojovat proti tomu veselí s útěše duchovní, tím že uvádí na mysl zdánlivé důvody, důvtipnosti a ustavičné klamné úsudky.
   
2. Jedině v moci Boha, Pána našeho, je dát útěchu bez předchozí příčiny; neboť jen Stvořiteli je vlastní do duše vstupovat, z ní vycházet, působit v ní hnutí a vést ji celou (zcela) k lásce (k) své Božské Velebnosti. Pravím, bez příčiny, totiž bez žádného předchozího počitku (smyslového), nebo poznání (rozumového), nějakého předmětu, kterým by ta útěcha přicházela duši skrze její kony mysli a vůle.
   
3. S (předchozí) příčinou může působit v duši jak dobrý anděl, tak zlý, (arci) ke koncům opačným. Dobrý anděl ku prospěchu duše, aby rostla a vzestupovala od dobrého k lepšímu, a zlý anděl k opaku, a dále (nebo později) aby ji svedl ke svému kletému záměru a zlobě.
   
4. Je vlastní andělu zlému, jenž se připodobňuje v anděla světla, začínat u duše zbožné po jejím a končit o svém, totiž uvádět (jí na mysl) myšlenky dobré a svaté, ve shodě s duší spravedlivou, a pak znenáhla hledí končit sváděním duše ke skrytým šalbám a ničemným záměrům.
   
5. Musíme dávat velice pozor na postup myšlenek; je-li (i) začátek (i) prostředek i konec veskrze dobrý, směřující veskrze k dobru, je to známka dobrého anděla; ale jestliže v postupu myšlenek, které uvádí (na mysl) končí něčím špatným nebo rozptylujícím nebo méně dobrým než to, co si byla duše dříve přesevzala, anebo jestliže ji oslabuje nebo znepokojuje nebo mate duši, bere jí mír, klid a pokoj, který dříve měla, je to jasná známka, že (ty myšlenky) pocházejí od zlého ducha, nepřítele našeho prospěchu a spásy věčné.
   
6. Když je nepřítel přirozenosti lidské postřehnut a poznán po svém hadím ocase a špatném konci, ke kterému navádí, prospívá tomu, kdo byl od něho pokoušen, pohlédnout ihned na postup dobrých myšlenek, které mu vnukl, a na jejich východisko, a jak znenáhla hleděl způsobit, aby sestoupil od lahody a radosti duchovní, v které byl, až by ho dovedl k svému ničemnému záměru, aby se takovou zkušeností poznanou a (do paměti) vštípenou chránil pro budoucnost jeho obvyklých šaleb.
   
7. U těch, kdo postupují od dobrého k lepšímu, se dotýká dobrý anděl duše jemně, zlehka a lahodně, jako krůpěj vody, která vniká do houby, a zlý se jí dotýká zhurta a s hlukem a neklidem, jako když kapka vody padne na kámen. U těch, kdo postupují od zlého k horšímu, se dotýkají výše řečení duchové opačným způsobem. Příčina toho je, že stav duše je řečeným andělům opačný nebo podobný, neboť když je opačný vstupují s lomozem a pocity poznatelně, a když je podobný vstupují mlčky jak do vlastního domu otevřenými dveřmi.
   
8. Když je útěcha bez (předchozí) příčiny, není v ní sice šalby, ježto je jedině od Boha, Pána našeho, jak bylo řečeno (v pravidle 2),přece však si musí duchovní osoba, které dává Bůh tu útěchu, s velkou bdělostí a opatrností všímat vlastní doby té skutečné (nebo aktuální) útěchy a rozlišovat ji od doby následující, v které duše (ještě) zůstává rozehřáta a oblažena přízní (Boží projevenou) v uplynulé útěše a pozůstatky té útěchy; neboť mnohdy si v této druhé době vytváří svým vlastním přemítáním o vztazích a důsledcích pojmů a úsudků (kterých buď v útěše právě minulé nabyla nebo jež, ať z části ať zcela,od dřívějška měla - a kromě vlastního přemítání třebas (i) vlivem buď dobrého ducha nebo zlého, různá předsevzetí a mínění, která nejsou dávána přímo od Boha, Pána našeho, a proto potřebují, aby byla velmi dobře prozkoumána, než se jim dá úplná víra a než se provedou.”
   
   

Střízlivost a hloubka sv. Ignáce napomohla jezuitům k mocné obnově katolicismu po Tridentském koncilu. Po II. Vatikánském koncilu nejen jezuitský řád vykazuje úpadek. Tento úpadek volá po střízlivé a hluboké nápravě.

Modlitba sv. Ignáce: “Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak toho právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.”