Biskup Fulton Sheen je autor knihy Pokoj v duši. Ve vydání Křesťanské akademie Řím 1978 čteme: “Ukazuje moudře správnou cestu všem těm, kdo stojí zmateni a bezradni uprostřed nesmírného myšlenkového chaosu našeho materialistického atomového věku.” K přiblížení autora a knihy názvy kapitol: 1. Frustrace. 2. Filozofie úzkosti. 3. Původ konfliktů a osvobození od nich. 4. Je těžké najít Boha? 5. Chorobnost v popření viny. 6. Zpytování svědomí. 7. Psychoanalýza a zpověď. 8. Sexualita a láska Boží. 9. Potlačení a vyjádření sama sebe. 10. Výčitky a odpuštění. 11. Strach ze smrti. 12. Psychologie konverze. 13. Teologie konverze. 14. Účinky konverze. K přiblížení kapitol některé myšlenky:

1.Frustrace. Moderního člověka charakterizuje trojí odcizení: je odcizen sám sobě, svému bližnímu a Bohu.
Duše, bojující ve svém nitru sama se sebou, začne brzy mít vnější rozpory i s jinými lidmi.
Začneme-li nenávidět sami sebe, skončí to nenávistí k bližním.
Hmota rozděluje, duch sjednocuje.
Stanoví-li si civilizace za svůj cíl nikoli sjednocení s nebeským Otcem, ale získávání pozemských statků, přibývá tak příležitosti k závisti, chtivosti a válce.
Kořen odcizení sobě samému a svému bližnímu tkví v odloučení od Boha.
Vezmeme-li si evangelium sv. Marka, zjistíme, že je tam popisován mladý muž v gerasenské krajině, který trpěl trojí frustrací jako moderní duše…Ale je tu přece jen jeden jistý rozdíl: gerasenský mladík žil před Kristem, kdežto moderní duše žije po Kristu. A tak zbývá problém: jak zacházet s moderním člověkem?
Je-li člověk sám v temnotě, nemůže ho učinit šťastným nic jiného než invaze božství, která jej přivede k etické realitě.
Moderní člověk se uzavřel ve své mysli a jen Bůh jej může osvobodit, tak jako Petra vyvedl ze žaláře.

2.Filozofie úzkosti
Za starých časů se lidé strachovali především o své duše, moderní úzkost se však týká především těla.
Místo, aby nalézal oporu ve vědomí, že je sice odvozený, ale že jeho existenci udržuje milující Bůh, hledá oporu sám v sobě, tam ji však nalézt nemůže a stává se tak obětí strachu.
Z toho, že základní příčinou lidské úzkosti je možnost být buď světcem, nebo hříšníkem, vyplývá, že člověk má na vybranou jen mezi těmito dvěma alternativami.
Ateista hřeší pýchou; to znamená, že předstírá, jako by byl něčím, čím ve skutečnosti není, totiž bohem.
Pýcha zabíjí schopnost dát se poučit a činí člověka neschopným přijmout Boží pomoc,
Neuvědomuje-li si člověk svou pýchu, stává se většinou nevyléčitelným, protože zaměňuje pravdu za svou pravdu.
Každý horlivý zájem o přepych je známkou vnitřní chudoby. Pýcha, smilstvo, lakomství; ďábel, tělo a svět; pýcha života, žádostivost těla a žádostivost očí vytvářejí novou, nesvatou trojici, která člověka odvádí od Nejsvětější Trojice a od objevu vlastního smyslu života.
Jedním z největších omylů dnešní doby je víra, že nečinnost a peníze jsou základním předpokladem štěstí. Je smutnou zkušeností, že nejvíce trpí frustrací právě lidé, kteří nemají co dělat a mají příliš mnoho peněz pro sebe. Práce ještě nikoho nezabila, ale starosti ano.
Zaměř svou lásku na Boha a duše bude naplněna pokojem; odvrať ji od Boha a stane se plačící fontánou.
Řekli jsme, že člověk chce překonat svou konečnost buď tím, že popře svou ”stvořenost” (a to je pýcha), nebo únikem do smyslnosti.
Duševního klidu se dostává těm, kteří se správnou starostlivostí usilují o dokonalé štěstí, kterým je Bůh.
Základní příčinou naší úzkosti je neklid v čase, který pramení z toho, že jsme stvořeni pro věčnost.

3.Původ konfliktů a osvobození od nich
Je zřejmé, že člověk bez Boha, člověk dvacátého století, přivedl sebe sama i celou lidskou společnost do nepořádku a chaosu.
Římský básník Ovidius napsal: “Vidím a schvaluji lepší věci v životě, ale jdu za horšími.” A sv. Pavel vylíčil konflikt v člověku jako boj mezi zákonem mysli a zákonem údů.
Smích a umění jsou nemožné bez představ a ideálů.
Sv. Augustin: “Ať jsme, čím jsme, nejsme čím bychom být měli,”
Být křesťanem tedy znamená být pozdvižen ze starého lidství Adamova k novému lidství Kristovu.
Konflikt v člověku…tkví v neochotě člověka přijmout své postavení a svou úlohu v řádu bytí.
Je tomu však přece jen tak, že vzpoura proti vlastní přirozenosti a proti vlastnímu bytí musí nutně selhat a skončit katastrofou a sám lidský rozum vidí, že to nemá smysl.
Dr. Karen Horneyová varuje: “Freudovo přehlížení mravních hodnot přispělo k tomu, že se analytik stal právě tak slepým jako pacient.”
Pokud někdo trpí morální nemocí - a tou je hřích - pak může dosáhnou uzdravení jen prostředky, které Bůh ustanovil k obnově duševního miru.
Je-li někdo pokoušen k hříchu, nemá si myslet, že se s ním děje něco nenormálního.
Lidé by nebyli tak nešťastni, kdyby si uvědomili, že Adamovi synové se nemohou vyhnout konfliktům, zápasům a námaze.
C.G.Jung: “Mohu bezpečně prohlásit, že všichni onemocněli, protože ztratili to, co živá náboženství všech věků dávala svým stoupencům, a žádný z nich se skutečně neuzdravil, pokud nezískal znovu náboženský pohled na svět.”
Obnovit duševní mír člověka a zvládnout jeho konflikty není lehké.
Nejvážnější nemoci lidstva lze vyléčit jen v Boží přítomnosti.

4.Je těžké najít Boha?
Používáme-li lidský rozum správně, mužeme jím dokázat, že je za vesmírem moc, která jej stvořila, moudrost, která řídí jeho zákony a vůle, která způsobuje, že všechny věci dosahují svého účelu.
…člověk je “metafyzickým živočichem”, bytostí stále toužící po odpovědi na poslední otázku.
Není těžké najít Boha, protože Bůh sám se nám dává darem. Sám přirozený život je darem.
Závora je na naší straně a ne u Boha, ale Bůh dveře nevyvrací.
Pán nás varuje před strachem, protože je trojí strach, který nám brání se mu přiblížit!
Chceme být spaseni, ale ne od svých hříchů.
Chceme být spaseni, ale ne za přiliš vysokou cenu.
Chceme být spaseni, ale po našem, a ne po jeho způsobu.
Pius XI. prohlásil o rozjímavých duších: Snadno pochopíme, jak ti, kdo usillovně plní svou povinnost modlitby a pokání, přispívají více k rozvoji Církve a k blahu lidstva, než ti, kdo pracně vzdělávají Mistrovo pole. Kdyby totiž nevydobyli z nebes proud Boží milosti, která by vzdělané pole zavlažila, jistě by dělnici evangelia svou prací získali úrodu mnohem menší.”
Světští lidé jsou ochotni povolit každému, aby si v Boha věřil, ovšem jen tenkrát, pokud by víra v Boha neznamenala nic víc než víra v cokoli jiného.
Dnešní člověk tvrdí, že nechce válku, ale chce právě ty věci, které válku způsobují.
Vzít si život není únikem, protože sebevrahh padne do rukou živého Boha.
Ateista může být morální v běžném slova smyslu, ale není pokorný.
Ale i když prcháme před dokonalostí, jsme k ní přitahováni svou nespokojeností se vším průměrným, svou omrzelostí nad všedností.

5.Chorobnost v popření viny
Nic tak nebrání člověku v tom, aby našel Boha a vybudoval si svůj charakter, a nic tak nepřispívá k poklesu mravní úrovně společnosti jako popření osobní viny.
Nedávno přišli materialisté na nového obětního beránka: nenašli ho ani v přírodě ani ve společnosti, ale přímo v nitru člověka, totiž v jeho podvědomí.
Ve skutečnosti přibývá duševních poruch, protože si příliš mnoho lidí myslí, jak jsou slušní a roztomilí, zatímco by se měli stydět.
Hřích je velmi vážná věc a tragédie se jen prohloubí, popřeme-li, že jsme hříšníky.
Čím víc popírají hřích, tím víc chyb nalézají na svých bližních.
Každý hřích usnadňuje spáchání nového hříchu, budí nechuť ke ctnosti a pohrdání mravností.
Zůstáváme-li ve hříchu, protože svůj hřích popíráme, zmocní se naší duše brzy zoufalství.
Hříchy, za něž nebylo činěno pokání, plodí nové hříchy a jejich závratný součet vede k zoufalství.
Zoufalství pramenící z hříchů, jichž nebylo litováno, dosáhne často takového stupně, že se z něho vyvine skutečný fanatismus, zaměřený proti morálce a náboženství.
…hřešit beztrestně a prohlašovat s Nietschem: “Zlo budiž mým dobrem.”
Jen nevinnost má právo odsuzovat.
Za všech časů bylo omylem slušných lidí popření hříchu.
Člověk nemůže beztrestně porušovat zákony své vlastní přirozenosti. Trest, který se zpravidla objeví po takových pokusech o vzpouru, je nejzřetelnější v psychologické oblasti.
Seneca: “Každý hříšník je svým vlastním katem.”
Za mnoho psychologických poruch může pocit viny, pocházející z nepřiznaných hříchů.
Dr. Marynia Farnhamová a Ferdinand Lundberg: ”Náhlý pokles porodnosti je proto důležitým ukazatelem vzestupu citových konfliktů a nespokojenosti, která se týká jak mužů, tak i žen - ale především žen.”
Jak hluboce se cítí vinným Izaiáš, když spatřil Boha, řekl Iz 6,5. Lk 6,5. Job 42,5-6.
Ti kdo odmítli jit na Kalvárii, jsou ti, kdo nepláčou pro své hříchy.
Nehodní, hříšní lidé jsou schopni obrácení. Jsou si vědomi své nedokonalosti a cítí prázdnotu ve svém nitru.
Mnozí, kteří dosáhli plnosti Kristovy, odpověděli na otázku, proč vstoupili do Církve: “Vstoupil jsem do Církve, abych se zbavil hříchů.”

6.Zpytování svědomí
Za posledních sto let, kdy populace USA vzrostla jen o 671%, stoupl počet hospitalizovaných chorých o 23.328%.
Psychoanalýza se však dostává na scestí, jakmile přestává být metodou léčebnou a začne se vydávat za filosofii.
Jestliže některá psychologická škola předpokládá, že člověk je pouhé zvíře, nedošel k této poučce na základě faktů vyplývajících z psychologických studií.
Freud: “Maska padla: to (psychoanalýza) vede k popření Boha a etického ideálu.”
Staří Řekové považovali za základ normálního života, moudrosti a zdraví heslo “Poznej sám sebe.”
Sv. Augustin: “Nevycházej sám ze sebe. Raději se vrať sám do sebe a tak sám sebe převýšíš.”
Sv. Tomáš A.: “někteří doktoři, ve snaze určit sklony lidí, jsou zvyklí zkoumat sny.”
Pláč 3,4
Někdy může být užitečné analyzovat své postoje a duševní stavy; ale vždy je nutné analyzovat svou vůli a rozpoznat její vinu, pokud tu nějaká je.
Člověk může hřešit, protože je svobodný, zvířata hřešit nemohou.
Zpytuje-li však člověk svědomí, vychází rychle sám ze sebe, osvětlen Božím světlem. Je to sám Kristus kdo se dívá do duše a hledí do svědomí.
Svítí-li do duše Boží světlo, odvádí duši od ní samé a zbavuje ji tak trápení, jež pramení z nadměrné introspekce.
Zůstává mnoho duševních chorob, které mají čistě psychologický a neurologický, ba fyziologický základ; ty může léčit pouze dobrý psychiatr. Na psychoanalytických lehátkách leží dnes mnoho lidí, kterým by daleko více prospělo, kdyby přišli do zpovědnice.
Mnoho dnešních potíží pramení z toho, že kde kdo hledá, na koho by svalil vlastní viny.
Dr. Edmund Bergler: “Cynik, který svědomí zesměšňuje, zapomíná, že i příčina cynismu je v nějaké souvislosti s jeho svědomím.”
Nic tak nevyvolává strach jako skrytý hřích.
Jeden lékař našel ze sta ošetřovaných případů, které léčil na artritidu a kolitidu, u 68% skrytý pocit viny.
Existuje řada lékařských zkušeností dosvědčujících, že vzpomínky spojené nějak s pocitem viny mohou zvyšovat sklon ke zlomeninám kostí a pacienti to pak připisují své “smůle”.
Ale před zákony lidské přirozenosti není úniku. Jak je řečeno v Písmu “tvé hříchy tě naleznou”.
Řada lidí žijících v neplatných manželstvích není schopna se radovat z fyzické stránky manželství jen proto, že je životem doprovází špatné svědomí nedopřávající klidu ani jejich tělům. To platí zvlášť o lidech, kteří dříve věříli a pak odpadli.
Zkoumat své podvědomí - nebo dokonce dát si je zkoumat - celkem nikomu nevadí. Ale zpytovat své svědomí nebo si je dát prozkoumat? Únikový člověk na to nemá srdce, nervy ani žaludek, aby se podíval do svého svědomí.
Pierre Janet se domníval, že každou ataku patologické melancholie předchází ve zkušenosti pacienta nějaká porážka, neúspěch.
Pocit viny vždycky znamená, že si člověk uvědomuje své selhání vzhledem k nějakému požadavku.
Tam, kde pocit viny je zdánlivě neoddůvodněný, ukáže někdy podrobnějších rozbor minulých zážitků, že postižená osoba má ve skutečnosti dost dobrý důvod pro to, aby měla špatné svědomí.
I když bychom pominuli svátostný ráz zpovědi, přináší “pokání” psychologickou útěchu, může-li být zlo spáchané v minulosti vyváženo nějakým dobrem učiněným nyní.
Pokoj v duši znamená klid v určitém řádu, kdy hmotné věci jsou podřízeny tělu, tělo duši, osobnost bližnímu a Bohu.
Často se ospravedlňujeme, že se řídíme svým svědomím, ale ve skutečnosti se řídíme svými přáními.
Nedostatečnou víru ospravedlňujeme výroky jako “do kostela sice nechodím, ale jsem lepší než ti, kteří to dělají”.
Desetitisíce lidí se dnes trápí úzkostí, která není nic jiného, než následek skrytých hříchů.
Svatý Pavel moudře rozlišuje mezi smutkem hříšníků, kteří znají vykoupení a mezi depresí těch, kteří popírají jak svou vinu, tak i možnost odpuštění. 2 Kor 7,10, Žid 12,17.
Člověk se při zpytování svědomí soustřeďuje ne tak na své vlastní hříchy, ale spíše na milost Boží - asi jako poraněný věnuje větší pozornost lékaři, který jej ošetřuje, obvazuje a léčí, než svým ranám.
Křesťanská duše ví, že potřebuje pomoci Boží a obrací se proto k tomu, který nás miloval, i dokud jsme byli hříšníky.
Jsou dva způsoby, jak poznat dobrotu a lásku Boží: buď si zachovat nevinnost a nikdy Boha neztratit, nebo ho nalézt znovu potom, kdy ho člověk ztratil .
Ze zpytování svědomí nikdy nepramení zoufalství, ale naopak naděje.
Zpytování svědomí je především soustředěním se na lásku a dobrotu Boží. Každá duše, která se zkoumá, se zahledí na Ukřižovaého a vidí osobní vztah mezi sebou a Božským Spasitelem.
Každé popření viny vyčleňuje lidi z oblasti lásky, vede k sebeuspokojení a tím brání v léčbě.
Toužíme-li po Bohu, neprojevujeme se tím jako lidé hříšní, ale jako lidé milující.

7.Psychoanalýza a zpověď
Církev se staví proti “zastíracím manévru” na jakémkoliv stupni. Říkala vždy: “Vyzpovídej se ze svých hříchů”.
Vzpomínka na spáchané zlo má, pokud se člověk nesvěří, dvojí účinek. Buď se stane pokušením k opakování hříchu, nebo vyvolá výčitky, které ochromí mravní úsilí směřující k polepšení…
Někteří lidé si přímo libují, mohou-li se chlubit svým ateismem, agnosticismem, svými zvrácenostmi, ale žádné svědomí se ještě nechlubilo svou vinou.
Není třeba odvahy k tomu, aby člověk sám sebe prohlásil za nevinného, je však třeba hrdinství jakého jen málokdo je schopen, aby člověk na sebe vzal své viny, donesl je na Kalvárii a řekl Kristu Ukřižovanému: má pýcha tě korunovala trním, má lakota ti přibila hřeby, má žádostivost a vášně bičovaly tvé tělo.
Ve zpovědnici je člověk svým vlastním žalobcem i obhájcem. Je odpuštěno tomu, kdo sám sebe obvinil. Upřímné vyznání vin je podmínkou, bez níž není možné získat lidské odpuštění a na tuto podmínku váže všemohoucí Otec své odpuštění ve svátosti pokání.
Kdyby byl hřích jen omylem, kterého se člověk dopustil, mohl by se s ním svěřit svému psychoanalytikovi nebo někomu jinému, kdo by byl ochoten ho vyslechnout.
Zpověď znamená otevřít svůj život pohledu pravého soudce.
Hodnotný zpovědník musí stát in loco Dei, přičemž Deus znamená veškerou morálku i veškerou vědu.
Kajícník, který se mu vyznává, ví, že kněz je také lidská bytost, ale obdařená Božskou mocí odpouštět hříchy.
Zpovědníkovy uši zastupují uši Boží a jeho jazyk nikdy nesmí prozdradit, co se jeho prostřednictvím dozvěděl Bůh.
Nepohodlná zpovědnice s tvrdým klekátkem a pohovka nebo křeslo v analytikově ordinaci jsou samy o sobě markantním vyjádřením rozdílu mezi těmito oběma druhy zpovědi.
Jít do zpovědnice není lehké, ale jak je to krásný pocit, když z ní člověk vychází.
Hřích nás rozděluje proti nám samým, rozhřešení obnovuje naši jednotu.
Přiznáme-li si, že potřebujeme rozhřešení, přiznáme, že všichni máme puklá srdce. Vždyť kdyby nebyla puklá, jak by se do nich dostal Bůh?

8.Sexualita a láska Boží
Sex se stal nejdiskutovanějším tématem moderní doby. Viktoriánská doba předstírala, že nic takového neexistuje; moderní lidé předstírají, že neexistuje nic jiného.
Marx a Freud by nemohli psát ve 13. století a v albětinské době by se jejich posluchači dali spočítat na prstech.
Je nehistorické a filosoficky nezdravé klást dnešní přeceňování Freudovo za vinu jemu samému: nebyl ani tak tvůrcem popularity sexu, jako spíš jejím vyjádřením a jejím následkem.
Hlavním důvodem, který vedl ke zbožtění sexu je ztráta víry v Boha. Jakmile lidé ztratili Boha, ztratili smysl života. A jakmile se zapomene smysl života, ztratí smysl celý vesmír.
Není bezpečnější cesty k nespokojenosti než snažit se utišit žízeň po oceánu nekonečné lásky ze sklenky konečného ukojení.
Proměna sexu v moderní modloslužbu se tak stává svědectvím lidské touhy po životě a lásce jakou může dát jen Bůh, stává se svědectvím o skutečnosti, jejímž je sex pouze předobrazem.
Proto je vždy období sexuální zvůle také obdobím politické anarchie.
Popřeme-li věčnost, stane se tím nejdůležitějším přítomný okamžik.
Je historickou skutečností, že v pohnutých dobách za epidemií, bombardování a podobně vrhají se někteří jedinci, kteří nemají věčné hodnoty, o něž by se opřeli ve strachu, že se jim krátí lhůta života, do tělesných orgií.
Není náhodou, že dnešní civilizace, jež zdůraznila sexus jako dosud žádná jiná éra v dějinách křesťanství, žije ve stálém strachu ze smrti.
Moderní tragedie není v tom, že lidé dnes podléhají vášním častěji než v přehozích dobách, ale v tom, že opouštějíce správnou cestu zároveň popírají, že taková správná cesta existuje.
I v jiných dobách se lidé bouřili proti Bohu, ale uvědomovali si přitom, že jde o vzpouru. Hřešili, ale věděli, že hřeší.
Berďajev píše s hlubokým porozuměním: “užívá-li člověk rozkoší, jež mu poskytuje pohlavní vášeň, nebo požitku z jídla, měl by si vždy uvědomit přítomnost jedu a vzpomenout si na prvotní hřích. To je podstatou každé libosti spojené se žádostivostí smyslů….Pravá láska dává milovanému sílu, zatímco žádostivá, smyslná láska vysává lásku druhé osoby jako vampír.”
Je třeba spravedlivě rozlišovat mezi Freudem a freudismem, jakýmsi druhem pansexualismu, který vše redekuje na sexus do takové míry, jak to Freud nikdy neměl v úmyslu.
Sebezáchova je prvním zákonem přírody a z ní vypývá oprávněná sebeláska; kdybychom sami sebe nemilovali, nemohli bychom dál žít.
Církev nás učí, že lidská osobnost usiluje stále o dokonalost a je neklidná, dokud nerozvíjí svůj rozum věděním, nezachovává svůj život v manželství a nezajišťuje si hospodářskou jistotu vlastněním věcí.
Protože lidská vůle dovede správné lidské vášně, pudy, žádosti a touhy převrátit v pýchu, smilstvo a lakomství, nařizuje církev sebezápor - a to modlitbou, v níž se pyšná duše pokořuje, postem, který krotí zbloudilé tělesné pudy, a almužnami, které nás odpoutávají od nezřízené lásky k věcem.
Jak řekl Aristoteles: “Přirozenost nikdy nelže.” Temné stíny vrhá na tvář světa člověk, který přirozenost zneužívá.
Jak tedy přišli sexuální fanatici na nápad, že Církev je nepřítelem sexu? Pramení to z jejich neschopnosti rozlišovat mezi užíváním a zneužíváním.
Naše vášně a pudy nám dal Bůh, hřích je jejich zvráceností.
Je jistě vznešenější, řekneme-li spolu s křesťany, že lidské tělo je chrámem Božím, než abychom spolu s některými moderními duchy prohlásili, že člověk je pouhé zvíře. Jak řekl Klement Alexandrijský: “Neměl by se stydět mluvit o tom, co se Bůh nestyděl stvořit.”
Sv. Augustin řekl: “Křivdili bychom svému Stvořiteli, kdybychom své neřesti připisovali tělu; tělo je dobré, ale je špatné opustit Stvořitele a žít jen pro stvořené hodnoty.”
Čím více žije člověk v blízkosti Boží, tím více se v něm vyvíjí obranný reflex proti zneužití sexu, tak automatický jako mrknutí oka, když do něho vlétne zrnko prachu.
Z hříchu se nestává ctnost, že je všeobecně rozšířen.
K dokonalé lásce není třeba dvou ale tří. Ať už je to v oblasti těla (manžel, manželka, dítě) nebo v oblasti ducha milující, milovaný a láska, (Otec, Syn a Duch Svatý).
V Bohu samém je ukojení každé touhy.
Žádná lidská studna není tak hluboká, aby ukojila lidskou žízeň. Jan 4,13.

9.Potlačení a vyjádření sama sebe
Asi před sedmi sty lety napsal jeden z největších učenců, kteří na světě žili, Tomáš Akvinský, dodnes nepřekonané pojednání o lidských vášních. Tam, kde pojednává o úzkostech řekl: “Jakákoli myšlenka pro duši škodlivá, škodí do té míry, nakolik je potlačována. A to proto, že se mysl víc upíná na představu potlačenou, než kdyby této představě bylo dovoleno vynořit se na povrch a volně uniknout.”
Kdybychom zcela logicky dovolovali pudu sebezáchovy, jako dovolujeme pudu pohlavnímu, měli bychom velebit vojáka, který uprostřed bitvy opustí svou jednotku, právě tak jako někteří spisovatelé velebí manžela, který opustí svou ženu.
Vyplňují se slova Dostojevského, že “neomezená svoboda vede k neomezené tyranii”.
Křesťanství učí, že pro duši je dobré, potlačují-li se špatné myšlenky, touhy a skutky - jako touha někoho zabít, svést, zkazit, pomluvit, oloupit, nenávidět. Neschvaluje potlačení hříchu nebo viny, tím že se popírá nutnost zpovědi. A tvrdí, že je pro duši špatné, potlačují-li se přítomné milosti, podněty k dobrému životu a touha obětovat se pro bližního. Křesťanství se nedomnívá, že potlačování pohlavního pudu je správné. Ale věří, že je správné potlačovat zneužívání těchto pudů, aby se předešlo na jedné straněn zhýralosti a na druhé obžerství.
Pro křesťana je cesta k dokonalosti cestou kázně, protože chápe dokonalost jako uspokojení nejvyšších cílů osobnosti, dosažení života, pravdy a lásky a to je Bůh.
Cílem veškeré sebekázně je láska.
Dnes je daleko rozšířený jiný omyl a to je láska k sebe samému a ta je mnohem nebezpečnější.
Totalitní režimy jsou symptomy nemoci, jež napadla lidi i ve svobodných státech, je to nemoc nepořádku v člověku.
Největší výsady, jíž se člověku může dostat, je žít životem řízený Bohem: k tomu může dojít, když člověk aspoň trochu k tomu vydláždí cestu svým ukázněným sebeovládáním.
Hlavní příčinou všeho neštěstí jsou nezřízená přání. Chtít víc než je třeba nebo chtít něco, co škodí duši.
Pán Ježíš nepotlačil nesmírnou citovou horlivost Pavlovu, převedl ji jen od nenávisti k lásce.
Silné vášně jsou vzácnou surovinou svatosti.
Umrtvování je správné, ale pouze tenkrát, děje-li se z lásky k Bohu. Je proto zcela nesprávné říkat, že se v postě “něčeho” vzdáváme.
Bůh slíbil odpuštění hříchů, budou-li činit pokání a ne budou-li je stále odkládat.

10.Výčitky a odpuštění
Nenávist k náboženství je výrazem nenávisti k sobě samému.
Jidáš měl výčitky svědomí, Petr měl lítost. Jidáš se kál sám před sebou, jak nám praví Písmo, Petr se kál před Pánem.
Pro svět je nesmírně těžké pochopit tak velkou lítost, ale to je tím, že nemá tak velkou lásku.
Křesťan se pokouší o něco nesmírně těžkého, když se snaží vést život podle Božích přikázání, a proto někdy selže.
A tu máme tedy vysvětlení těžkých trestů, které ukládala prvotní Církev. Křesťané tehdy nepochybovali o účinnosti svátosti pokání, nýbrž o přiměřenosti vlastní lítosti.
V křesťanských staletích pokračovali křesťané v pokání i po smrti. Dělali odkazy nebo zakládali nemocnice, kostely a školy v Kristově jménu.
Nejsme jen tím, co jíme. Jsme také tím, čím nás udělali naše hříchy.
Rozeznáváme tři základní druhy pokání: modlitbu, almužnu a půst.
Málokterá útěcha je větší, než vědomí, že jsme všichni zapojeni do velkého společenství modliteb a obětí.
Obcování svatých je velkým objevem těch, kdo nalezli plnost víry v dospělosti.
Lidé v klášterech jsou nejčistšími vlastenci.
Co jim může Církev dát? Při takové pýše jim Církev nemůže dát nic, ale může je zbavit jejich hříchů, což je pro začátek dost velký dar.

11.Strach ze smrti
Čím je duše bohatší, tím se méně zásobuje hmotnými statky.
Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a mamonu tak doslova, jako dnes - protože duše, která ztratila Boha musí se klanět mamonu. Moderní člověk úplně převrátil pořádek věci, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle Spasitelova příkazu bát nemáme. Bojíme se smrti, protože nebyla součástí prvotního plánu nám určeného.
Od té doby, co do světa vstoupilo zlo, můžeme se na smrt dívat jako na jakési požehnání. Bez ní by mohlo zlo pokračovat do nekonečna.
Smrt je koncem zla. Vidíme to na tváři mrtvých, které jsou často vyrovnanější než byli zaživa, podobně jako jsou obličeje spících klidnější než obličeji bdících.
Pascal napsal: “Pro člověka není nic tak důležité, jako jeho vlastní stav, nic tak hrozné, jako věčnost.”
Smrt může být zbavena její hrůzy, když na ní konáme přípravná cvičení.
Smrt má být naším pravým zrozením, naším začátkem.
Křesťané na rozdíl od pohanů slaví vždy duchovní zrození svých dětí pro věčnost. V liturgii se úmrtní den světce nazýva natalitia, to je narození.

12.Psychologie konverze
Největší schopnost změny má člověk - protože zrozen z těla může se zrodit také z ducha. On, který je pouhým tvorem, může se stát dítětem Božím. Jednou ze smutných a politováníhodných skutečností naší doby je existence lidí, kteří jsou mrtví nejen pro svět poezie, hudby a filosofie, ale právě pro lásku a život Boží. Je to skupina lidí, které bychom mohli označit za bohoslepé.
Je zapotřebí nového já a člověk sám sebe obnovit neumí…Abychom se skutečně stali mravnými, musíme se poddat Kristu, který všechny objímá svou láskou a může učinit to, co žádný člověk nedokáže.
Konverze od prostřednosti k plnému odevzdání není o nic snažší než konverze od hříchu k milosti.
Chesterton: “Jsem člověk, který s největší odvahou objevil, co již bylo dávno objeveno.”
V Boží matematice konají karmelitky a trapisté více dobra pro spásu světa než všichni politici a generálové.
Bylo řečeno v době míru: chystej se na válku. Měli bychom však toto rčení opravit a říkat: v době plné neklidu se připravuj na setkání s Bohem.
Moderní ateista není nevěřící pro svůj intelekt, ale pro svou vůli. Ateistu z něho nedělá poznání, ale zvrácenost.
Trestem za pýchu je neschopnost opravdově konvertovat.

13.Teologie konverze
Dnes se už stává zřejmým, a to dokonce i cynikům, že světu nejvíce pomáhají ti, kteří jsou od něho odloučeni.
Růže nemá právo říkat, že není vyššího života než jejího. Právě tak nemá právo říkat něco takového člověk, který má v sobě schopnost a nepotlačitelnou touhu po životu věčném, po pravdě a po lásce.
Z Božího hlediska nejsou na světě rasy a národy; je tu však dvojí lidství. Jsou tu ti, kteří se zrodili z těla a ti patří k lidstvu Adamovu, avšak ti, kteří se zrodili z ducha, patří k novému a vykoupenému lidstvu nového Adama, Krista, který se zrodil z Marie.
Nejtragičtější chybou, kterou se člověk může dopustit, je odmítnout nadpřirozený Boží dar.

14.Účinky konverze
Rozervanost duší dnešních lidí není způsobena naším rozervaným světem; to naše nevyrovnané duše způsobily nepořádek ve světě.
Nejprve je třeba změnit člověka, pak teprve změní obnovený člověk společnost.
Účinkem milosti je, že Kristus pro nás přestává být vnější osobností, jakou je pro ty, kteří na něho myslí jako na pouhou historickou osobou, která žila před 1900 lety.
Největší útěchou věřícího je právě naprosté přesvědčení o Božské a absolutní pravdě a nepřítomnost jakéhokoliv duševního zmatku v této věci.
Konverze uvádí duši z chaosu nebo z nepravého pokoje mysli k pravému pokoji duše. Jan 14,27.
Jiný z konečných následků úplného obrácení není tak příjemný. Člověk se stává terčem odporu a nenávisti.
Existuje jeden jednoduchý způsob, jak začít svou konverzi: přestaň se ptát Boha, co ti dá za to, že k němu přijdeš a začni se ptát sám sebe, co mu dáš ty. Není to taková oběť, jak by se zdálo. Protože budeš-li mít jeho, budeš mít také všechno ostatní.