Požadavek kněžského bezženství je 22. kapitola knihy prof. B. Zlámala Příručky českých církevních dějin, svazek II., doba románské katolicity (1000-1200). Obsahuje cenné a věcné poučení: “Románská doba je veliká i tím, že v ní byl obecně uzákoněn požadavek kněžského bezženství neboli celibátu (coelibatus), o jehož uskutečnění Církev usilovala s větším či menším zdarem po celé první křesťanské tisíciletí. Tak těžký příkaz, aby se duch Kristova kněžství stal pánem i nejsilnějšího lidkého pudu, se mohl zrodit jen z hlubokých pohnutek a nejzávažnějších příčin a mohla jej vzít na sebe jen doba mravně heroická, mající před očima vznešený cíl obrody Církve a celé křesťanské společnosti. Proto se celibátní závazek objevuje v nejtěsnější spojitosti s vnitřní obrodou ducha v klášterech a při kapitulách a s bojem za vítězství duchovních hodnot nad světskými, s vymaněním Církve z područí světské moci.

Kněžské bezženství nebylo vnuceno Řehořem VII. jako pojistka proti zmenšování církevního majetku, jak znějí výtky. Nikdy se taková výtka neozvala od těch, kteří celibátní závazek na sebe přijímali, ačkoli by nebylo zatěžko odhalit tento rys přízemního sobectví. Zdar či nezdar nejvyšších ideálů závisí přece na hloubce motivů a je úměrný únosnosti myšlenek. Podařilo-li se prosadit kněžské bezženství a udržet je dodnes, musely být při jeho zrodu v 11. a 12. věku základy nejideálnější. Ne na posledním místě rozhodoval příklad prvotní církve. Katolickým jáhnům a kněžím nebylo nikdy dovoleno po svěcení vstupovat do manželství. Byl-li svěcenec již ženat, mohl pokračovat v manželství; mnozí se však zříkali manželství a zachovávali zdrženlivost.

Povinnost zdrženlivosti nařídila všem ženatým kněžím synoda v Elvíře r. 303 pod trestem suspenze, Elvírská předpis se stal na Západě všeobecným pravidlem, ale prosazení jeho závaznosti na sněmu nicejském roku 325 ztroskotalo. Papežové Lev I. Veliký a Řehoř Veliký jej rozšířili i na podjáhny. Proto býval od svěcenců žádán namnoze slib čistoty, při svěcení ženatých také od jejich žen. Východní církev dovolila na trullské synodě r. 642 kněžím před svěcení ženatým pokračovat v manželství a zdrženlivost žádala jen v době svatých služeb. Trestem pro ženaté po svěcení na Západě byla exkomunikace a mnohdy i rozloučení manželství, třebaže tato manželství za neplatná nikdy nebyla prohlášena. Řehoř VII. tedy nezaváděl nic nového, když nařídil všeobecný závazek kněžského bezženství. Nové bylo jen zostření zákazem účasti na bohoslužbách takových nezdrženlivých kněží a že slib čistoty byl podmínkou svěcení.

Druhý lateránský koncil r. 1139 prohlásil manželství majoristú (nositelé vyšších svěcení včetně podjáhnú) za neplatné. Po úpadku celibátu nemohly být ani české země duchovnější než ostatní Evropa. Setkáváme se tu po celé románské období s ženatými kněžími, a to i ve vyšších hodnostech. Třeba ovšem mít na paměti, že mnozí kapitulní hodnostáři mivali nižší svěcení, jež připouštělo manželství, a že ne všichni, kdo byli zváni kleriky, se chystali na stav duchovní. Manželky kněží a jiných duchovních osob požívali vážnosti pro duchovní úřad svých manželů. Děkan Kosmas vzpomíná veřejně v České kronice na svou ženu Božetěchu, “jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých”, a svého syna Jindřicha. Kterýsi kněz se zavázal k zdrženlivosti po smrti své první ženy, kterou nazval “kněžka” (presbytera).

Ovšem čeští kněží se nespokojovali s jedním manželstvím, nýbrž přestupovali církevní zákony uznávané v celé Církvi od počátku tím, že se ženili podruhé i potřetí. Kardinál Quido všechny bigamy a trigamy sesadil. Ještě ku konci období jsme překvapeni velkou bouří pražských novosvěcenců proti slibu čistoty, který po nich žádal legát Petr z Capy. Ne že by k podobnému odporu vzít na sebe celibátní závazek nebylo docházelo i jinde v Evropě. Pasovský biskup Altmann byl také napaden svěcenci, avšak tato událost v těsném českém sousedství se stala před více než sto lety a ukazuje, jak mnoho byl český církevní vývoj opožděn.”

Při plnění křesťanských požadavků na manželství se plní i požadavek celibátu a tam, kde se dodržuje celibát, tam se dodržuje i posvátnost manželství. O manželství je ve stejné knize B. Zlámala: “Zápas křesťanství s pohanstvím o jedinost, nerozlučnost a čistotu manželského svazku byl nejdelší a nejtěžší. Právě české země jsou toho výmluvným příkladem. Církev však nic neslevila z tohoto základu spořádaného života soukromého i společenského.”