Lumen gentium v kapitole 7. pojednává o eschatologii. V článku 48 učí o zavržení: “
A tak „dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána“ (2 Kor 5,6); máme sice už první dary Ducha, ale přesto uvnitř naříkáme (srov. Řím 8,23) a toužíme být s Kristem (srov. Flp 1,23). Láska nás však pudí, abychom spíše žili pro toho, který za nás zemřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,15). Snažíme se tedy, abychom se ve všem líbili Pánu (srov. 2 Kor 5,9), a oblékáme Boží výzbroj, abychom mohli čelit ďáblovým nástrahám a odolávat, až bude zle (srov. Ef 6,11-13). Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života (srov. Žid 9,27) zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným (srov. Mt 25,31-46), a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům (srov. Mt 25,26) odejít do věčného ohně (srov. Mt 25,41), do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 22,13 a 25,30). Neboť dříve než budeme vládnout s oslaveným Kristem, musíme se všichni objevit „před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného“ (2 Kor 5,10). A na konci světa „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29; srov. Mt 25,46). Když tedy uvažujeme, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18; srov. 2 Tim 2,11-12), stateční ve víře očekáváme „v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13), „který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21). On přijde „v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali“ (2 Sol 1,10).”

Ačkoli se neužívá slovo “peklo”, tak je přítomno ve výrazech věčného ohně, vnější temnotě, kde „bude pláč a skřípění zubů“ a kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení.“ Vzhledem k této pravdě obsažené v textech II.Vatikánského koncilu je nespravedlivé obviňovat koncil, že zrušil peklo.

Příkladem nikoli na plnosti pravdy postaveném útoku proti koncilu je text na Lumen de lumine: “Příprava na největší blasfémii v dějinách církve.” V 1. část Proč II. vatikánský koncil nehovoří o pekle? (de Mattei: Das Zweite Vattikanisch Konzil 430 nn) je: “Při projednávání VI. kapitoly schématu O Církvi konstatovala řada koncilních otců jako vážný nedostatek, že koncil nikde nemluví o pekle. Kardinál Ruffini postrádal, že nikde není zmínka o tom, že ten, kdo zemře ve smrtelném hříchu, odejde na věky do pekla. Totéž soudili biskupové Nikodemo z Barri, Mons Biagio či latinský patriarcha Mons. Gori. Ten ve svém vystoupení řekl: Zatímco v textu se výstižně mluví o soudu, který čeká každého člověka, a poukazuje se na perspektivu věčné blaženosti, překvapivě se zcela mlčí o jiné alternativě, totiž o věčném zavržení, které podle Zjevení a celé Tradice postihne nekající hříšníky. Vypuštění jasné zmínky o věčném zavržení se mi jeví zcela nepřijatelné pro ekumenický koncil, jehož úkol spočívá v tom připomenout všem a zvláště katolíkům plnou nauku o tomto důležitém tématu.”

Tvrzení, že koncil vůbec nemluví o pekle je třeba poopravit na tvrzení, že koncil málo mluví o pekle. Mluví též málo o hříchu, ďáblu a pokání. Ze slov konstituce Dei verbum čl 24: “Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň posvátnou tradici jako o trvalý základ” se malá přítomnost jakéhokoli oprávněného téma dá zvýšit. Je to náprava skrze Písmo svaté a posvátnou tradici podle koncilu a nikoli proti koncilu.