Latinské slovo frustra je překládáno českým slovem marnost. Marnost nad marnost, všechno je marnost hlásá starozákonní kniha Kazatel 1,2. Frustrace není něco nového v dějinách lidstva, ale nové je to, jak ji moderní člověk prožívá. Více než lidé předchozích generací nedokáže pocit frustrace zvládnout. Není schopný pochopit, že když naplnění člověku nedává žádná věc na zemi ani jejich celek, musí se hledat něco nadzemského. Moderní člověk poučený, že náboženství je opium lidu tuto cestu odmítá a marností těžce trpí. To se projevuje vysokým počtem sebevražd a psychicky léčených lidí. Potvrzuje se platnost slov: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Podobně žalm 127: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí.“ Stále platí slova žalmu 4: „Lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce? Proč lpíte na tom co je marné, a proč se sháníte po lži?“ Člověk je bytost rozumná a rozum je určen pro pravdu. Člověk, co nežije rozumně si za svou frustraci může často sám. Odmítání Boha je nerozumné. Prorok Izaiáš píše 59,4: „Není, kdo by se dovolával spravedlnosti, kdo by vedl při dle poctivosti; ale spoléhají na zmatek a mluví marnosti; počínají utrpení a rodí zkázu.“
Prorok Jeremiáš vidí příčinu frustrace ve vzdálení se od Hospodina, Jer 2,5: „Toto praví Hospodin: Jaké bezpráví našli na mně vaši otcové, že se vzdálili ode mne, že chodili za marností, a marností se stali?“ Skutky apoštolů 14, 15 mají výzvu k obrácení od marných model k Bohu živému, Stvořiteli nebe i země. Některé překlady místo marnost uvádějí nicotnost. V listu Efesanům je v ekumenickém vydání 4,17: „To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.“ Následování Krista 1,20 radí: „Ponechej marnost lidem marným, sám však si hleď toho, co ti Bůh uložil.“ Biskup Fulton J. Sheen začíná knihu Pokoj v duši kapitolou o frustraci a píše: „A tak se zdá, že ta moderní duše nakonec není tak moderní. Jako gerasenský mladík je odcizena sama sobě, svému bližnímu i Bohu. Ale je tu přece jen jistý rozdíl: gerasenský mladík žil před Kristem, kdežto moderní duše žije po Kristu. A tak zbývá problém: jak zacházet s moderním člověkem? Jedna věc je jistá: moderní duše nedojde pokoje, dokud bude uzavřena sama v sobě, dokud se bude prohrabovat v nečistotě a kalu svého podvědomí jako kořist podvědomých sil, jejichž povahu a existenci oslavuje. Je zajímavé, že Freud, který považoval takové egocentrické řešení za správné, zvolil si jako motto jedné ze svých ranějších prací. „Nemohu-li sklonit bohy na výšinách, vzbouřím celé peklo.“ Tak ovšem nezní odpověď! Svrhneme-li s trůnu uvědomělé hodnoty tohoto světa, skutečně vzbouříme peklo a skončíme v neurózách zachvacujících celý svět.
Správná odpověď zní, že člověk musí být vysvobozen ze svého vnitřního vězení. Zbláznil by se, kdyby se měl spokojit honbou za svou vlastí myslí – asi jako se kočka honí za svým ocasem – jako pronásledovaný a zároveň pronásledovatel, jako zvěř a zároveň ohař. Člověk nemůže dát své duši pokoj sám ze sebe – tak jako se sám nemůže vyzvednout za své vlastní uši. Pomoc musí přijít zvenčí a nestačí lidská pomoc, ale musí to být pomoc Boží. Je-li člověk sám a v temnotě, nemůže jej učinit šťastným nic jiného než invaze božství, která jej přivede znovu k etické realitě. Mladík v gerasenské krajině se vyléčil, až když ho náš Spasitel vrátil jeho vlastní osobnosti, jeho bližním a Bohu. Pak našel smysl svého života…Má-li se však s Boží milostí obnovit pokoj v duši, je třeba porozumět úzkosti, která je vážným neduhem moderního člověka v jeho zajetí.“
Blahoslavenému Františku zemřela v dětství matka. Otec jej po oženění poslal z domu a nemohl se nikde uchytit. Klečíval celé dny před velebnou Svátostí a modlil se: „Pane, každý mne odstrkuje.“ Po letech jako karmelitán požíval takové úcty, že na potkání lidé stříhali mu hábit, aby měli památku po něm. Zemřel v Madridu na štědrý den roku 1604.