Pro křesťanský život je důležité rozlišovat tak, aby byla víra a mravy Bohu milé. Příklad máme v chování Bohočlověka Ježíše Krista. Při pokušení na poušti (4. kapitola evangelia sv. Matouše) na nerozumný návrh dělat z kamenů chleba je odmítavá odpověď z V. knihy Mojžíšovy 8,3: „Nejen samých chlebem žije člověk.“ O lidech, co by dělali z kamení chleba píše apoštol Pavel v listu Filipanům 3,18-20: „Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.“ Program dělat z kamení chleba je obsažen v hesle starověku: „Chléb a hry.“ Starý pohanský Řím zahynul na mravní rozklad. Stejné lze očekávat při stejném hesle kdykoli a kdekoli. Po odpovědi z Písma svatého používá i ďábel Písmo svaté. Pán Ježíš se tímto rafinovaným citováním bible nenechá zmást a opět bibli používá: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha (Mt 4,7).

Není věci, které nehrozí zneužití, ale není to důvod k jejímu odmítnutí. Zneužívání bible není důvodem k opuštění tohoto pramene víry a mravů. Zneužívání historie k protikatolickým postojům není důvod k rezignaci na apologii dějin katolicismu. Protichůdné věci se tvrdí o II. Vatikánském koncilu. Co koncil je a co není? Kdo jej zneužívá a správně užívá? K rozlišení je zde pravda koncilních textů. Oltář čelem k lidu a zrušení latiny v koncilních textech není. Tvrzení, že je to vůle koncilu je tudíž nepravdivé a lživé. Každé tvrzení, které hlásá jako koncil něco odlišného od pravdy koncilních textů je podvod. Podvody nevedou k obnově, ale úpadku. Koncilní texty mají přes 400 odkazů na předkoncilní papeže a koncily. Odmítat citování předkoncilních papežů a koncilů ve jménu koncilu je jeho zneužití. Citování předkoncilních papežů a koncilů má vzor v koncilních textech. Je zdůvodněním legitimity tradičního a konzervativního pojetí.

Tridentský koncil měl oproti II. Vatikánskému koncilu lepší výsledky v pokání. V kánonu 3 o svátosti pokání učí: „Kdo by prohlásil, že ona slova Pána Spasitele: „Přijměte Ducha Svatého, komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy“ nelze chápat jako moc odpouštět a zadržovat hříchy ve svátosti pokání, jak to katolická církev od počátku vždy chápala, a kdo by proti ustanovení této svátosti tato slova překrucoval a tvrdil, že se vztahují k pravomoci hlásat evangelium, ten nechť je vyobcován.“ Kánon 9 o svátosti pokání: „Kdo by prohlásil, že svátostné rozhřešení kněze není soudním úkonem, nýbrž pouze službou, jíž se vyhlašuje a oznamuje, že vyznávajícímu se byly odpuštěny hříchy, nakolik jen věří, že mu bylo odpuštěno, a to i kdyby kněz rozhřešoval nikoli vážně, nýbrž žertem; anebo kdo by prohlásil, že se nevyžaduje vyznání kajícníka k tomu, aby ho kněz mohl rozhřešit, ten nechť je vyobcován.“ O rozhřešení je v 6. hlavě 14. zasedání toto: „A proto ať se kajícník nenadýmá svou vlastní vírou, jako by mu mohl být skutečně a před Bohem odpuštěno jen pro jeho vlastní víru, i když nemá žádnou lítost nebo když knězi chybí úmysl vážně a skutečně rozhřešovat; protože jednak víra bez pokání nemůže přinést žádné odpuštění hříchů, jednak by byl zcela nedbalý o svou spásu ten, kdo by poznal, že kněz uděluje rozhřešení jen ze žertu, a přičinlivě by nevyhledal jiného, který by jednal vážně.“

Biblicky s apoštolem Janem rozlišujme podle I Jan 4,1-6: „ Milovaní, každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha; vždyť je ve světě mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha; ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti, jste z Boha a zvítězili jste nad nimi, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa. Proto co říkají, vychází ze světského smýšlení, a svět jim dopřává sluchu. My jsme z Boha. Kdo zná Boha, dopřává sluchu nám, kdo z Boha není, sluchu nám nedopřává. Podle toho rozeznáme ducha pravdy a ducha bludu.“ Světský duch může být výsledek nerozvážné a nerozlišované otevřenosti vůči světu. Přijímat svátosti se světským duchem vede ke svatokrádežím. Apoštol Pavel nás varuje I Kor 11,29: „Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení.“ Pán Ježíš odmítl ďáblovu nabídku celého světa s podmínkou klanění slovy Mt 4,10: „Odejdi satane! Neboť je psáno: ´Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.´“ Již ve Starém zákoně se Izraelité modloslužebně klaněli zlatému teleti. „Vstaň a změř Boží chrám i oltář s spočítej ty, kteří se tam klanějí (Apokalypsa 11,1)“. Tridentský koncil v dekretu o svátosti nejsvětější eucharistie hlava 5 má: „Není tedy místo pro žádnou pochybnost, že všichni křesťané způsobem v katolické církvi vždy přijímaným mají v této nejsvětější svátosti při uctívání prokazovat kult klanění, který náleží samému Bohu.“

Tridentský koncil ve svých jasných formulacích dobře rozlišuje. Plodem je bula Pia IV. z roku 1564 Iniunctum nobis o vyznání víry. V ní je: „Pevně uznávám a vyznávám apoštolské a církevní tradice i ostatní podání a ustanovení této Církve. Rovněž uznávám Písmo svaté podle toho smyslu, který držela a drží svatá Matka církev, jíž přísluší rozhodovat o pravém smyslu a výkladu svatých Písem, a nebudu ho nikdy užívat a vykládat jinak než podle jednomyslného souhlasu Otců.“ Toto učení rozvíjí sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis proti modernismu. Dává návod, jak poznat, kdo je modernista: „Modernisté užívají na oklamání duší dvojí taktiky. Především se snaží odklidit vše, co jim překáží a pak pečlivě vyhledávají vše, co může dobře posloužit jejich cílům a pak to trpělivě a usilovně prosazují. Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu, autoritu Otců s tradicí a učitelský úřad Církve.“