Vysvobození z moci temnot se děje křtem. Vysvobození z moci temnot je pravda hlásaná II. Vatikánským koncilem.V dekretu Ad gentes (AG) o misijní činností Církve je v článku 14 o katechumenech: „Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu. Potom jsou svátostmi křesťanského počátku vysvobozeni z moci temnot,. s Kristem umírají, jsou spolu s ním pohřbeni a vzkříšeni, dostávají Ducha přijetí za vlastní a slaví památku smrti a zmrtvýchvstání Páně se vším Božím lidem.“

V poznámce 19 AG k textu je: „Srov. Kol 1,13: „On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna.“ O tomto vysvobození z otroctví ďábla a temnot v evangeliu srov. Mt 12,28: „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království.“ Jan 8,44: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži.“ Jan 12,31: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen.“ 1 Jan 3,8: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku. Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Ef 2,1-2: „Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají.“ V křestní liturgii srov. Římský rituál.“

V článku 3 AG je: „Ale Bůh se rozhodl vstoupit novým a definitivním způsobem do lidských dějin, aby utvrdil mír a společenství mezi sebou a lidmi a aby zavedl bratrské společenství mezi hříšnými lidmi navzájem. Proto poslal svého Syna v těle, jaké máme my, aby skrze něho vytrhl lidi z moci temnot a satana a v něm aby usmířil svět se sebou.“ V poznámce 10 AG je odkaz opět na Kol 1,13 a Sk 10,38: „Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ Křest je udělován ve jménu Otce (každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění… Jak 1,17) i Syna ( řekl: „Já jsem světlo světa.“ Jan 10,12) a Ducha Svatého (Bůh je světlo a tma v něm vůbec není I Jan 5,5). Komunistická ideologie považuje přijetí křtu nikoli za cestu světla, ale cestu tmářství. V Albánii byl za křest trest smrti. Trest smrti za křest je i v islámu. Odpor vůči přijetí křtu je veliký. Benedikt XVI. v knize Poslední rozhovory: „Dnes žijeme v pozitivistické a agnostické kultuře, která se vůči křesťanství stále více projevuje jako nesnášenlivá.“ Co s tím dělat? Nejprve je správné se poučit z toho, co se už dělalo. Patří k tomu změna zásvětné modlitby k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, kde se vypouští: „…Budiž králem všech těch, kteří vězí temnotách pohanství nebo islámu.“ Po změně této modlitby se situace křesťanů na islámských územích nezlepšila, ale zhoršila. I Evropa se stala více pohanskou. To, co je třeba dělat, je uvést do života zapomenuté pravdy koncilních textů jako jsou místa AG o vysvobozování z temnot. Málo osvěty v této věci je možná z obavy někoho neurazit.

Když Kristu Pánu jeho učedníci oznámili, že se farizeové urazili pro jeho slova odpověděl Mt 15,13-14: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vytržena i s kořenem. Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Když ale slepý povede slepého, oba spadnou do jámy.“ Současná diktatura relativismu nesnáší mluvení o temnotě bludu a hříchu a nutnosti vysvobození z temnot svatým křtem. Není schopna věřit v „jeden křest na odpouštění hříchů.“ Pro diktaturu relativismu je důležitá tzv. společenská korektnost. Nekorektní se pak jeví, aby nepokřtění lidé měli morální povinnost přijmout křest a plnit křestní slib. Nastává pronikání satanova dýmu do Církve, jak o tom po koncilu mluví 29.6. 1972 Pavel VI. Přijetí křtu a plnění křestního slibu je nutné k tomu, aby platila slova úvodu konstituce Lumen gentium: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu Svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.“ Navazování na jednání předchozích koncilů zavazuje ke kontinuitě učení víry a mravů, jiným slovem k tradičnímu pojetí. Misál navazující na předchozí musí mít kladný vztah k dřívějšímu a ne být důvodem k pohrdání minulostí.