Byli špatní papeži, co ukázali fyzickou možnost jednat nesprávně. Opak je ve Skutcích apoštolů, kde máme v 10 kapitole jednání vzorného papeže sv. Petra. Skt 10,25-34: „Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ A za rozhovoru s ním vešel dovnitř a shledal, že je jich tam mnoho pohromadě. Proto k nim promluvil: „Jak víte, židovi není dovoleno, aby se stýkal s někým, kdo není žid, nebo aby k němu přišel. Ale mne Bůh poučil, že nesmím nikoho považovat za poskvrněného nebo nečistého. Proto jsem ochotně přišel, když jste pro mě poslali. Ptám se tedy: Proč jste pro mě poslali?“ A Kornélius řekl: »Bylo to právě před čtyřmi dny. Modlil jsem se ve tři hodiny odpoledne ve svém domě, a najednou přede mnou stál muž v bělostných šatech řekl: ‘Kornélie, tvá modlitba byla vyslyšena a Bůh vzpomněl na tvoje almužny. Pošli tedy do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Je hostem v domě koželuha Šimona u moře.’ Poslal jsem k tobě a jsi hodný, žes přišel. A teď my všichni jsme tu před Bohem, abychom vyslechli všechno, co ti Pán uložil.« Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ Chce-li být papež jako každý jiný člověk milý Bohu musí mít bázeň Boží a dělat, co je správné.

Co patří mezi správné věci? Tridentský koncil v hlavě 11 O zachovávání přikázání a o jeho nutnosti a možnosti píše: „Nikdo si však, jakkoli ospravedlněn, nemůže myslet, že je osvobozen od zachovávání přikázání. Nikdo nesmí opovážlivým a od Otců pod hrozbou vyobcování zakázaným slovem hlásat, že zachovávání Božích příkázání je pro ospravedlněného člověka nemožné, neboť Bůh nepřikazuje nemožné, nýbrž přikazováním napomíná, abys jednak činil to, co můžeš a též, abys prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl.“ Ani papež nemůže Boží přikázání rušit, ale má povinnost je dodržovat. I. Vatikánský koncil vyhlašující papežskou neomylnost ji vymezil a omezil. V kap. IV. Pastor aeternus učí: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“ Působení Ducha Svatého nejen u papeže se pozná podle tradičního učení víry a mravů. II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum 10 učí: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Podle souladu nebo rozporu s Písmem svatým, posvátnou tradicí a učitelským úřadem Církve poznáme dobrého a špatného papeže. Tak poznáme i dobrého a špatného kardinála, biskupa, kněze i věřícího. Jenom špatný papež může prohlásit papeže za svatého a nerespektovat jeho učení. Jenom špatný papež může být v rozporu s posvátnou tradicí. Jenom špatný papež může být v rozporu s Písmem svatým. Podobně je tomu u kardinála, biskupa, kněze a věřícího. Tyto rozpory se dnes dějí a někteří autoři nemluví obecně, ale užívají termín Bergoglio nebo bergogliace.

Kardinál Burke takto z obavy schismatu a sedesvakantismu nemluví. V knize Mlčet nestačí zodpovídá v kapitole Milovat a chránit rodinu otázku: „Podle vás tedy nelze znovu otevírat diskusi o učení, které v otázce rozvedených a znovusezdaných věřících potvrdil svatý Jan Pavel II?“ „Není možné říci nic jiného, než do hlásal svatý Jan Pavel II. Životní situace rozvedených a znovusezdaných věřících není slučitelná s tajemstvím spojení mezi Kristem a Církví. Je tam nesoulad. V článku 84 Familiaris consortio Jan Pavel II říká…“ Následuje otázka „Mohla by Církev změnit svou nauku v této věci? Mohl by to udělat papež, kdyby chtěl?“ „Ne, není to možné, aby Církev změnila své učení, pokud jde o nerozlučitelnost manželství. Církev, nevěsta Kristova, je poslušná Jeho slov z 19. kapitoly Evangelia svatého Matouše, která jsou, popkud jde o povahu manželství velice jasná. Nikdo nezpochobňuje, že jde o slova samotného Krista, a podle reakce apoštolů je naprosto evidentní jejich váha pro ty, kdo jsou povoláni k manželskému životu. Kristus ve svém učení o manželství vysvětluje zřetelně, že pravda o manželství, kterou přináší je taková, jaká byla od počátku, taková, jakou si Bůh přál už od stvoření muže a ženy. Jinak řečeno nerozlučitelnost manželství vyplývá z přirozeného zákona, který Bůh vepsal do srdce každého člověka. Svatý otec jako nástupce svatého Petra je ve svém pastýřském úřadu v univerzální Církvi prvním mezi křeťany, který je povinen poslouchat slovo Kristovo. Někdy se říká, že Svatý otec má plnost moci (plenitudo potestatis) a v důsledku toho může měnit nauku. Plnost moci však neznamená moc absolutní (potestas absoluta). Jde o plnost moci vyučovat, posvěcovat a vládnout v poslušnosti Kristu – hlavě a pastýři stádce na každém místě a v každé době -, jehož je Svatý otec náměstkem na této zemi. Vzpomínám na slova papeže Jana Pavla II., na něhož byl vykonáván velký nátlak, aby změnil učení Církve ve věci vyloučení žen z kněžského svěcení. Odpověděl, že Církev toto učení změnit nemůže, protože vyjadřuje vůli Kristovu. Poté tuto nauku jasně formuloval.“