Byli špatní papeži, co ukázali fyzickou možnost jednat nesprávně. Opak je ve Skutcích apoštolů, kde máme v 10 kapitole jednání vzorného papeže sv. Petra. Skt 10,25-34: „Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ A za rozhovoru s ním vešel dovnitř a shledal, že je jich tam mnoho pohromadě. Proto k nim promluvil: „Jak víte, židovi není dovoleno, aby se stýkal s někým, kdo není žid, nebo aby k němu přišel. Ale mne Bůh poučil, že nesmím nikoho považovat za poskvrněného nebo nečistého. Proto jsem ochotně přišel, když jste pro mě poslali. Ptám se tedy: Proč jste pro mě poslali?“ A Kornélius řekl: »Bylo to právě před čtyřmi dny. Modlil jsem se ve tři hodiny odpoledne ve svém domě, a najednou přede mnou stál muž v bělostných šatech řekl: ‘Kornélie, tvá modlitba byla vyslyšena a Bůh vzpomněl na tvoje almužny. Pošli tedy do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Je hostem v domě koželuha Šimona u moře.’ Poslal jsem k tobě a jsi hodný, žes přišel. A teď my všichni jsme tu před Bohem, abychom vyslechli všechno, co ti Pán uložil.« Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ Chce-li být papež jako každý jiný člověk milý Bohu musí mít bázeň Boží a dělat, co je správné.

Co patří mezi správné věci? Tridentský koncil v hlavě 11 O zachovávání přikázání a o jeho nutnosti a možnosti píše: „Nikdo si však, jakkoli ospravedlněn, nemůže myslet, že je osvobozen od zachovávání přikázání. Nikdo nesmí opovážlivým a od Otců pod hrozbou vyobcování zakázaným slovem hlásat, že zachovávání Božích příkázání je pro ospravedlněného člověka nemožné, neboť Bůh nepřikazuje nemožné, nýbrž přikazováním napomíná, abys jednak činil to, co můžeš a též, abys prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl.“ Ani papež nemůže Boží přikázání rušit, ale má povinnost je dodržovat. I. Vatikánský koncil vyhlašující papežskou neomylnost ji vymezil a omezil. V kap. IV. Pastor aeternus učí: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“ Působení Ducha Svatého nejen u papeže se pozná podle tradičního učení víry a mravů. II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum 10 učí: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Podle souladu nebo rozporu s Písmem svatým, posvátnou tradicí a učitelským úřadem Církve poznáme dobrého a špatného papeže. Tak poznáme i dobrého a špatného kardinála, biskupa, kněze i věřícího. Jenom špatný papež může prohlásit papeže za svatého a nerespektovat jeho učení. Jenom špatný papež může být v rozporu s posvátnou tradicí. Jenom špatný papež může být v rozporu s Písmem svatým. Podobně je tomu u kardinála, biskupa, kněze a věřícího. Tyto rozpory se dnes dějí a někteří autoři nemluví obecně, ale užívají termín Bergoglio nebo bergogliace.

Kardinál Burke takto z obavy schismatu a sedesvakantismu nemluví. V knize Mlčet nestačí zodpovídá v kapitole Milovat a chránit rodinu otázku: „Podle vás tedy nelze znovu otevírat diskusi o učení, které v otázce rozvedených a znovusezdaných věřících potvrdil svatý Jan Pavel II?“ „Není možné říci nic jiného, než do hlásal svatý Jan Pavel II. Životní situace rozvedených a znovusezdaných věřících není slučitelná s tajemstvím spojení mezi Kristem a Církví. Je tam nesoulad. V článku 84 Familiaris consortio Jan Pavel II říká…“ Následuje otázka „Mohla by Církev změnit svou nauku v této věci? Mohl by to udělat papež, kdyby chtěl?“ „Ne, není to možné, aby Církev změnila své učení, pokud jde o nerozlučitelnost manželství. Církev, nevěsta Kristova, je poslušná Jeho slov z 19. kapitoly Evangelia svatého Matouše, která jsou, popkud jde o povahu manželství velice jasná. Nikdo nezpochobňuje, že jde o slova samotného Krista, a podle reakce apoštolů je naprosto evidentní jejich váha pro ty, kdo jsou povoláni k manželskému životu. Kristus ve svém učení o manželství vysvětluje zřetelně, že pravda o manželství, kterou přináší je taková, jaká byla od počátku, taková, jakou si Bůh přál už od stvoření muže a ženy. Jinak řečeno nerozlučitelnost manželství vyplývá z přirozeného zákona, který Bůh vepsal do srdce každého člověka. Svatý otec jako nástupce svatého Petra je ve svém pastýřském úřadu v univerzální Církvi prvním mezi křeťany, který je povinen poslouchat slovo Kristovo. Někdy se říká, že Svatý otec má plnost moci (plenitudo potestatis) a v důsledku toho může měnit nauku. Plnost moci však neznamená moc absolutní (potestas absoluta). Jde o plnost moci vyučovat, posvěcovat a vládnout v poslušnosti Kristu – hlavě a pastýři stádce na každém místě a v každé době -, jehož je Svatý otec náměstkem na této zemi. Vzpomínám na slova papeže Jana Pavla II., na něhož byl vykonáván velký nátlak, aby změnil učení Církve ve věci vyloučení žen z kněžského svěcení. Odpověděl, že Církev toto učení změnit nemůže, protože vyjadřuje vůli Kristovu. Poté tuto nauku jasně formuloval.“

Císař Justinian a jeho choť Theodora nutili papeže, aby Anthima jako patriarchu přijal. Papež Agapeta I. se nedal zastrašit a jim řekl: „Nyní poznávám, jak hrozně jsem se mýlil. Měl jsem za to, že stojím před císařem křesťanským, ale vidím, že stojím před císařem Dioklecianem.“ Císař když uslyšel tento neohrožený výrok, ustoupil.

Profesor B. Zlámal v Příručce českých církevních dějin, díl gotická katolicita píše o sv. Kateřině, jak varovala s pohrůžkou, že zemře, papeže Urbana před odchodem do Avignonu. Papež vskutku po třech měsících v Avignonu zemřel.
“Od sv. Kateřiny Švédské pocházejí tvrdá slova proti samému papeži, jako by je pronesl kacířský nepřítel: “Nástupce Petrův je vrahem duší, horší než Lucifer, nespravedlivější než Pilát, krutější než Jidáš.”
A prostá dominikánka sv. Kateřina Sienská žádá od Urbana V. a Řehoře XI. tři věci:
a) aby vykořenili ze zahrady svaté Církve zapáchající květiny, které jsou plny špíny, lakoty a pýchy,
b) aby tam zasadili vonné květiny, tj. dobré pastýře, duchovní správce a pravé sluhy Kristovy, kteří myslí jen na čest Boží a spásu duší a jsou otci chudých,
c) aby opustili Avignon a přišli do Říma