Visitare je latinské slovo s českým překladem navštívit. Při péči o lidská těla bývá v nemocnicích vizita, která je návštěvou hodnotící průběh léčení. Některý lékař řekne u lůžka nemocného: „Zde máme žlučník.“ Jiný řekne: „Zde čeká paní na operaci žlučníku a má velké starosti o své malé děti.“ Katolický křesťan kromě lidské starosti pamatuje, aby vizitu u nemocného vykonal kněz a nemocný přijal svátosti. O mizerných návštěvách je v žalmu 41: „Kdo přijde navštívit, jen na prázdno tlachá, v srdci si nasbírá špatnost, pak vyjde ven a pomlouvá.“ Opakem je návštěva Panny Marie u Alžběty (2 kap. Lk evangelium), kdy dojde k naplnění Duchem Svatým. Co dělat, aby i naše návštěvy vedli k naplnění Duchem Svatým? Nikdo nedá co nemá. Ten, kdo je naplněn Bohem může k tomu pomoci druhému!

Můžeme uvažovat střízlivě jako 24. zasedání Tridentského koncilu o směrnicích, jak vizitace probíhá. V hlavě 3 je: „Jakým způsobem mají preláti postupovat při vizitaci.“ Čteme: „Všechny tyto vizitace ať mají za hlavní cíl po vypuzení bludů zavést zdravou a pravověrnou nauku, chránit dobré mravy, napravovat chybující a lid povzbuzováním a napomínáním podněcovat ke zbožnosti, pokoji a nevinnosti, jakož i s ohledem na místo, čas a poměry s moudrým uvážením vizitátorů pořádat ostatní záležitosti k užitku věřících. A aby se to snáze a šťastněji dařilo, jsou řečení, všichni i jednotlivě, jichž se vizitace týká, napomínáni, aby všechny zahrnovali otcovskou láskou a křesťanskou horlivostí. Spokojeni se skromným doprovodem a služebnictvem, ať se snaží co nejrychleji, nicméně pečlivě onu vizitaci provést. Přitom nechť se varují, aby někomu nebyli na obtíž a nezatěžovali jej neužitečnými náklady, a aby ani oni sami ani nikdo z jejich doprovodu nepřijímal jako odměnu za vizitaci nebo i z testamentu pro zbožné účely (s výjimkou toho, co jim ze zbožného odkazu právem náleží) nebo z jakéhokoli jiného důvodu ani peníze ani dary, ať by šlo o cokoli a také ať by to bylo jakkoli nabízeno.

Tomuto ať není na překážku žádný právní obyčej, ani nepamětný. Výjimku tvoří strava, která bude vizitátorovi a jeho lidem střídmě a uměřeně poskytována, a to pouze po dobu nezbytně nutnou, a nikoli po ní. Je ovšem na těch, u nichž se vizitace koná, zda budou raději chtít místo této stravy poskytnout vizitátorovi obvyklou peněžitou částku, anebo skutečně opatřit výše uvedenou stravu. Stejně tak mají zůstat nedotčena práva, která vyplývají ze starobylých smluv s kláštery a jinými zbožnými instituty anebo s jinými než farními kostely. Avšak v oněch místech a provinciích, kde je zvykem, že vizitátoři nepřijímají ani stravu ani peníze ani nic jiného, nýbrž všechno že se koná zdarma, ať se to zachovává. Kdyby se však někdo, což nechť se nestane, odvážil žádat ve všech výše uvedených případech něco navíc, ať kromě toho, že do měsíce musí vrátit dvojnásobek, je bez jakékoli naděje na omilostnění potrestán také jinými tresty podle konstituce generálního lyonského sněmu, která začíná slovem Exigit, jako i dalšími tresty stanovenými na provinční synodě.“

Při dodržování tohoto vizitačního řádu Tridentského koncilu by se i po II. Vatikánském koncilu leccos napravilo a dobré posílilo.