Alexandrijský kněz Arius (256-336) hlásal o Ježíši Kristu, že je Bohu podobná, ale ne s ním shodná bytost. Odmítal uznal, že Ježíš Kristus je nejen člověk, ale rovněž pravý Bůh. Věroučný spor nakonec řešil nicejský koncil v roce 325. Na tomto koncilu Aria lidumilný biskup sv. Mikuláš fackoval pro škody, které svým učením způsobil. To, že se v liturgii vyznává víra, která zavrhuje Ariovi bludy je vítězství pravověrnosti, kterou reprezentuje zvláště sv. Atanáš. V dopise o usneseních nicejského koncilu se dovolává tradice: „My můžeme dokázat, že náš názor přechází z otců na otce. Vy, noví židé a Kaifášovi žáci, můžete dokázat, že naši otcové mluvili jako vy? Nemohli byste jmenovat ani jednoho z vážných a moudrých otců. Všichni, krom ďábla se od vás odvracejí. Jediný ďábel se stal otcem vašeho odpadu. Vždyť koncil písemně vyznal tuto víru, a je to víra obecné Církve. Tuto víru otcové obhajovali, takto to napsali a odsoudili ariánskou herezi.“ Sv. Atanáš složil vyznání Quicumque – Kdokoli, které začíná: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a úplnou, bezpochyby zahyne navěky.“

Ačkoli koncil rozhodl, co se má věřit, přesto je tato víra naprosto menšinová. Bylo to z toho důvodu, že stoupencem ariánského bludu byl císař. Většina biskupů nechtěla být ve sporu s císařem. Řečeno moderním slovníkem: byli politicky a nábožensky korektní. Na koncilu v Tyru biskupové neschopní držet pravověrnost roku 335 sesadili sv. Atanáše. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil. Po návratu z vyhnanství papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru.“ Řadu osob připravili ariáni o život. Známý lidumilný biskup sv. Martin byl ariány krutě týrán.

My žijeme po II. Vatikánském koncilu a podobně jako po koncilu nicejském prožíváme úpadek víry a mravů. Čím to je? Není to tím, že po II. Vatikánském koncilu má bludař Arius řadu následovníků, ačkoli se vyznává víra nicajského koncilu v bohoslužbě? Ariánské rysy se projevují neschopností plně přitakat tradiční katolické víře a mravům. Východní liturgie sv. Jana Zlatoústého plně ladí s tradiční římskou liturgií: „Jednorozený Synu a Slovo Boží, jenž jsi nesmrtelný a jenž jsi milostivě pro naši spásu přijal tělo ze svaté Bohorodičky a vždy Panny Marie, jenž jsi se bez změny stal člověkem, jenž jsi byl ukřižován, Kriste, Bože, jenž jsi svou smrtí smrt potřel, jenž jsi jeden ze svaté Trojice, jenž jsi oslavován spolu s Otcem a Duchem Svatým, spas nás.“ Místo toho, jak přemýšlet o podávání svatého přijímání lidem, co žijí ve hříchu, by prospělo ptát se: „Věříš, že slova ‘Co Bůh spojil člověk nerozlučuj’ vyslovil Ježíš Kristus, který je pravý Bůh?” A z odpovědi, že tomu tak moc nevěří či nemůže věřit bychom pochopili, že jde nejspíš o ariána. Komunistická ideologie upírala Ježíši Kristu jakoukoli existenci. Přiznat Ježíši Kristu existenci podle učení Aria není pravá náprava bezbožného komunismu. Komunistický děda mráz a ariánský ježíšek vedou k podobnému prožívání vánoc a slaví sebe, nikoli Boha. Pravověrný přístup s adventní přípravou na narození Spasitele, pravého Boha, který se stal člověkem, přináší pohled, jak v osobě Ježíše Krista je jeho lidství podřízeno božství.

Podřízení lidství božství ukazuje klečící Panna Maria, sv. Josef, pastýři a Tři králové u jesliček. II. Vatikánský koncil v konstituci o liturgii čl. 2 se vyjadřuje takto: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, ‘koná se dílo našeho vykoupení’; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, až k uskutečnění Kristovy plnosti.“ Podřízení nikoli lidského božskému, ale božského lidskému umožňují změny NOM liturgie. Byl snad oltář čelem k lidu zaveden, aby se lidé snáze podřizovali božskému? Bylo odbourávání klečení zaváděno proto, aby se lidé lépe pořizovali božskému? Když „TO“ lidé sami berou do rukou, podřizují božské lidskému?

Jako Arius popírá božství Ježíše Krista i islám, židovství, budhismus nebo Svědkové Jehovovi. Jejich vyznavači jsou bludaři. Doba po nicejském koncilu se napravila pravověrností a to je způsob nápravy pravých reformátorů Církve. Pán Ježíš jako Bůh ví všechno a bude každého člověka soudit. I politicky a nábožensky korektní bludaře. Jistě neodsoudí ty, kdo zachovali neporušenou a úplnou katolickou víru. Sv. Atanáš, sv. Mikuláš, sv. Martin a řada dalších raději trpěli, než by něco z víry a mravů popřeli.