Církev živého Boha je sloup a opora pravdy, tak to máme v listu apoštola Tim 3,15. Názorová zvrácenost je, když si někdo na tom, že učení Církve odmítá, zakládá. Úkol Církve je odmítat bludy a hříchy. Z toho, co je odmítáno vyniká to, co je přijímáno. Mají být nepokřtění lidé na mši svaté? Odpověď dává liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Kdo jste z počtu katechumenů, odejděte! Katechumeni, odejděte! Kdo jste katechumeny, odejděte! Nikdo z katechumenů zde nezůstávej!“ V knize s imprimatur z Olomouce roku 1911 o východní liturgii je: „Jest to ite missa est této první části mše svaté zvané mše sv. katechumenů. (Jděte katechumeni, mše svatá vaše jest dokonána, nikdo z vás nesmí zde zůstati, poněvadž k tomu ještě nemáte práva.)“ Ovšem v nynější době, kdy katechumenů již není, nemá obřad tento vlastního významu, a proto církev římská ho již neužívá.“ Katechumeni jsou na části mše svaté přítomni a jsou odmítnuti po bohoslužbě slova z účasti na bohoslužbě oběti.

Liturgie starokřesťanů Testamentum našeho Pána Ježíše Krista odmítá nejen katechumeny. Po kázání a bohoslužbě slova má: „Povstaňme. Každý znej svoje místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý a nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé patří. Hleďte, aby odešel, kdo nemá důvěru. Svornou myslí prosme. Ať nikdo není cizoložník, nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Jako synové světla prosme, úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ Sv. Tomáš Akvinský V Summě teologické III,37 článek 2 píše o svěcení ostiářů neboli vrátníků, jejichž úkol je někoho na bohoslužby vůbec nepustit: „Trojí pak je rod nečistých, podle Diviše III. hl. Církv. Hier. Někteří totiž jsou vůbec nevěřící, nechtějící věřit; a ti mají být vyloučeni i z pohledu na božská, i ze shromáždění věřících: a to náleží vrátníkům.“ Pro kostel, kde bývají bohoslužby se užívá v některých řečech (angličtina, němčina, polština) stejné slovo jako pro Církev. Do Církev se vstupuje křtem. Kdo odmítá křest nepatří do Církve a nepatří ani na bohoslužby, které Církev v kostele koná. Katechumen patří zčásti do Církve, a tak je mu umožněno na části mše svaté být.

Poutnice Egerie píše v knize O pouti do Jeruzaléma: „Křtěnci jsou přiváděni jeden po druhém. Jsou-li muži, přicházejí se svými kmotry. Jsou-li ženy se svými kmotrami. Biskup se potom ptá blízkých, kteří znají křtěnce, zda vede dobrý život, zda má v úctě rodiče, není-li opilec, lhář nebo lehkomyslný. Vyptává se i na jednotlivé větší chyby. A když vyšetřil, že křtěnec takové chyby nemá, v přítomnosti svědků poznamená vlastnoručně jeho jméno. Pakli byl shledán něčím vinen, káže mu odejít se slovy: „Nechť se polepší, a až se polepší, ať přistoupí ke křtitelnici.“ Je to zpráva jak katechumeni jsou prověřování a někomu je odmítnuto udělení křtu. Podobně je nekajícímu hříšníku u svaté zpovědi odepřeno rozhřešení.

Některým pokřtěným je odmítnuta svátosti oltářní. Doktor Eucharistie sv. Jan Zlatoústý homilie k Janovu evangeliu:
„Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje“. Dále dodává: „Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem“ Způsob jednání podle této teorie církevního učitele z Východu ukazuje na Západě učitel Církve sv. Ambrož. Když císař Teodosius dal v Soluni povraždit 7000 osob nepustil jej do chrámu. Na omluvu císaře: „Také král David se dopustil hříchů cizoložství a vraždy“ mu sv. Ambrož odpověděl: „Jestliže jsi následoval Davida ve hříchu, následuj ho i v pokaní.“ Po vykonaném pokání byl připuštěn ke svátostem. Sv. Ambrož rovněž císaře Theodosia vykázal z presbytáře. Když pak byl v Cařihradě zván patriarchou do presbytáře odmítl to slovy: „Teprve v Ambroži jsem shledal muže, který mi pověděl pravdu. Znám pouze jediného, jenž je hoden důstojnosti biskupské a to je Ambrož. Od něho jsem poznal rozdíl mezi biskupem a císařem.“

Opak konání sv. Ambrože je dávat politikům a dokonce i těm, co nejsou katolíky a dokonce nevěrci místa bližší oltáři než kněžím při papežské mši sv.! Je to v hrubém rozporu s tradicí. V rozporu s tradicí je souhlasit s přítomností nepokřtěných lidí na mši svaté. Křest je brána k dalším svátostem, které jsou nepokřtěným odmítnuty. Nepokřtěné osoby vyjma katechumeny a nepokřtěné dítě, jehož chtěli rodiče pokřít nemohou mít církevní pohřeb. V odmítání pohřbu je pravda o stavu v němž dotyčný zemřel. Pohřeb je odmítnut dle CIC 1983 a Kánonu 1184:§ 1: Jestliže před smrtí neprojevili žádné známky kajícnosti, pak jsou zbaveni práva na církevní pohřeb:
1. notoricky známí odpadlíci, bludaři a schismatici,
2. ti, kdo si zvolili kremaci z důvodů odporujících křesťanské víře,
3. jiní veřejní hříšníci, jimž nelze dovolit křesťanský pohřeb pro veřejné pohoršení věřících.
§ 2: Vyskytne-li se nějaká pochybnost, je třeba obrátit se na místního ordináře, jehož rozhodnutím je pak nutno se řídit.
Kánon 1185: Tomu, kdo byl vyloučen z církevního pohřbu, je nutno také odepřít jakoukoliv pohřební mši svatou.

Církev je od Boha a je pro všechny, ale různým způsobem. Nikoli umožňováním všeho všem, ale umožňováním věcí v souladu s vírou lidem pomáhá ke spáse. Umožňování všeho všem je diktatura relativismu, v němž se absolutní Boží požadavky neplní, ale ředí. Církev se pak místo čisté nevěstě Kristově podobá prodejné ženě, které na věrnosti nezáleží. Církev nemůže odmítat Boží požadavky a odmítá lidi, co chtějí žít v bludech a hříchu.