V roce l989 odpovídá lublaňský arcibiskup Šustar na otázku co překáží Církvi a víře víc, nesvoboda nebo blahobyt, takto: “Díváme-li se na vnější organizaci Církve, na hlásání víry, na působení Církve mezi lidmi, na její činnost na katechetickém, liturgickém a charitativním poli, v oblasti výchovy a školy, ve veřejném mínění a na její vliv na společenský život, pak překáží Církvi nesvoboda bezpochyby víc než blahobyt. Jde-li však o vnitřní život Církve, o věrnost evangeliu, o autentické křesťanské svědectví a o osobní spojení s Bohem, následování Krista, je asi blahobyt a materialistický životní styl větší překážkou. Nejhorší je to zřejmě tam, kde se spojí obojí, jak nesvoboda způsobená předpisy, omezeními a zákazy zákonů, tak zároveň alespoň relativní blahobyt, jak se vyskytuje dnes i v některých východních zemích. Přitom je nutno mít na zřeteli, že nesvoboda Církve a věřících neplyne jen z nařízení zákonů, nýbrž také z veřejného mínění, popřípadě z vyloučení Církve z veřejnosti.”

Ve Starém zákoně jsou jasná slova: “Neříkej si v srdci: ‘Má síla a schopnost mých rukou mi získaly tento blahobyt.’ Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť sílu k dosažení blahobytu ti dává on, a tak stvrzuje svou smlouvu, k níž se přísahou zavázal tvým otcům, jak je tomu dnes. Zapomeneš-li však na Hospodina, svého Boha, a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, prohlašuji vám dnes, že určitě zahynete.”

Otázka blahobyt nebo útlak patří k variantám podobenství o zrnu, které je rozséváno na různou půdu. Lze si je najít v evangeliu svatého Marka ve 4.kapitole (4,1-20) i s výkladem. Výklad mluví o těch, kdo víru opouští ve chvílích, kdy pro ni nastanou těžkosti (jsou zrnem na kamenité půdě) i o těch, kdo se nechají zlákat vábivostí majetku (jsou zrnem, co padá do trní). Komunismus i konzumismus jsou různé co do východiska a stejné pokud jde o výsledek. Komunismus je politika (neboli veřejné působení) biče se zastrašováním. Konzumismus je politika cukru a nabídka různých lákadel (o to se snažil i komunismus). To vede k postoji, jež se nazývá sekularismus neboli zesvětštění. Je to stav, kdy svět není chápán a prožíván jako místo Boží přítomnosti a Desatero uznáváno za objektivně závazný mravní zákon. Komunismus byl spojen s protináboženskou nenávistí. Konzumismus se stavem náboženské lhostejnosti a pohrdání vírou. Oba systémy jsou zaměřeny na materiální základ a odmítají hlubší tázání po smyslu života a bytí a utíkají před umíráním a smrtí. Vše je pečlivě dlouhodobě plánováno a často se v praxi žije ze dne na den. Platí heslo „urvi co se dá“.

Komunismus se snažil být na stráži a každý projev víry znemožnit. Konzumismus oficiálně nebrání, aby byla víra hlásána, nechce však uznat její nároky. Z jednání v rozporu s vírou si konzumní lidé nedělají svědomí. Výmluvným dokladem sekularismu je znesvěcování neděle, manželství a rodiny. Svátostné manželství a jeho nerozlučitelnost je zpochybněna praxí. Státní zákon stabilní manželství muže a ženy a rodinu nezvýhodňuje. Praxí v rozporu s křesťanskou teorií je křesťanský život zkažen. Sekularismem je křesťanský život úmyslně a s vinou neznám, protože křesťanství může v dnešní době znát každý. Sekularismus se prohloubil v naší zemi po roce 1989. Na Západě nastal po koncilu bez pronásledování křesťanů velký úpadek víry a mravů v blahobytu. Po přijetí mentality Západu a hesla „Západ náš vzor“ se mu více a více duchovní zvadlostí podobáme. Statisticky se účast na bohoslužbách snížila o třetinu a počet bohoslovců na jednu pětinu stavu roku 1989. Pán Ježíš odolal lákadlům ďábla při pokušení na poušti a nenechal se zastrašit utrpením, které skrze lidi ďábel zosnoval. Ďábel je uváděn na začátku podobenství o rozsévaném semeni jako ten, kdo bere lidem zvěst o Bohu (jsou semenem na okraji cesty). Ďábel má rád když se pro údajný nedostatek času zapomíná na Boha a je lhostejnost ve víře.

Nezapomínat na ďábla je biblické, tradiční a také pokoncilní, držíme-li se textů II. Vatikána. Konstituce Lumen gentium 16: „Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“ Konstituce Gaudium et spes čl.37: „Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení.“ Vnitřní sjednocení s Bohem je poslední variantou o rozsévači. Jde o dobré semeno. Jde o jasno na poli nauky potvrzené životem. To je autentický křesťanský postoj. To jsou lidé, co se nenechají od křesťanského života odvést. Patří mezi ně vzory jako Panna Maria a svatí.

Útěchou i varováním je, že i první papež sv. Petr se stal skrze své zapření semenem na skále. Napravil to pokáním, a tak se stal zrnem, co přineslo užitek. Jidáš je klasický příklad semena v trní a příklad světského ducha. Co z toho plyne? Třeba to, že by mě nemělo příliš udivovat selhání dokonce papeže a jiných vysoce postavených osob. Může mě těšit pokud se věci napraví. Způsob umírání a pohřbívání je výpovědí o tom, jakým je kdo semenem. Apokalypsa píše o tom, jak Babylón s programem odmítání Boha, konzumismu a pronásledování křesťanů bude zničen a nakonec zvítězí dobré semeno pravověrných křesťanů a nebeský Jeruzalém.