Ve 22 letech jej kardinálem učinil jeho strýc. Našli se hlasy, že je to nepotismus (z lat. nepos = synovec), systém obsazování funkcí s preferováním příbuzných. Dotyčný muž pocházel z významného rodu Mediceů a patří mezi významné světce. Jeho jméno je sv. Karel Boromejský. Netoužil dělat kariéru a jako kardinál chtěl vstoupil do přísného řádu kamaldulského. Neměl ještě ani kněžské svěcení a jeho strýc papež Pius IV. mu radil, aby se roku 1562 oženil a nezanikl jeho slavný rod. Sv. Karel odpověděl: „Již jsem si vyvolil choť, kterou jsem si oblíbil již dávno.“ Myslel tím Církev svatou. Tato láska k Církvi jej vedla k mimořádnému nasazení. Přičinil se, aby pokračoval Tridentský koncil. Jeho znovusvolání bylo na jeho naléhání. Dekrety Tridentského koncilu vzorně uvedl do života ve své diecézi Miláně. K Milánu náleží 15 sufragáních biskupství. V diecézi konal vizitace a to i v nejzapadlejších místech. Byl kandidátem na papeže po smrti svého strýce, kterého osobně zaopatřil před smrtí svátostmi. Při odmítnutí volby papežem doporučil za papeže kardinála Michaela Ghislieri. Ten se stal papežem s jménem Pius V.

Po zvolení Pia V. se sv. Karel ujal milánské diecéze, které byl pastýřem jakého neměla od doby starověkého církevního otce sv. Ambrože. Při převzetí diecéze byla vinicí zpustošenou. Jeho obětavost v uskutečňování reforem z něj učila vzor biskupské služby. Ve vztahu k sobě žil přísně asketicky: nosil kající drátěnou košili, bičoval se, přísně postil a později mimo svátky a neděle jedl jen chléb a pil vodu. Ani v zimě si netopil. Dlouhé hodiny se modlil. Svoji lásku k bližnímu nejvíce projevil v době moru roku 1576. V říjnu při vrcholu morové rány umíralo v Miláně denně 100 osob. Sv. Karel byl přesvědčen, že mor je Boží trest za lidské hříchy. Nařídil a konal kající prosebné procesí v němž kráčel bos, s provazem na krku a s těžkým křížem na ramenou. Město Milán za moru opustili významní lidé. Sv. Karel odchod odmítl slovy: „Dobrý pastýř dává život za své ovce.“ Na pomoc postiženým morem milánský arcibiskup dal všech majetek i zařízení rezidence. Prodal i svou postel.

Při vypuknutí moru se modlí takto: „Buď pozdraven, ó drahocenný kříži! Buď pozdravena, ó blažená tísni! Jak jsi láskyhodné, ó svaté utrpení, neboť jsi vzešlo z lůna Otce věčného smilování. On tě od věčnosti chtěl a určil tě pro tento mně drahý lid i pro mne samého. Ó kříži, mé srdce tě chce, protože tě chtělo Srdce mého Boha! Ó kříži, má duše tě miluje a objímá celou svou láskou!“ Byl na něj spáchán atentát členem řádu humiliátů z nenávisti ke kázni, kterou žádal. Pastýřský list: „Kromě toho nás Církev žádá, abychom pochopili, že jako přišel jednou na svět v tělesné podobě, tak – odstraníme-li překážky ze své strany – je ochoten k nám přijít znovu v kteroukoli hodinu a v kterémkoli okamžiku, aby v našich duších duchovně přebýval s hojnými milostmi.“ Umřel se slovy: „Ejhle Pane přijdu! Přijdu brzo!“ Při jeho zpovědi před smrtí se jeho zpovědník rozplakal. Ihned po Tridentském koncilu začal s obnovou milánské diecéze tím, že zavedl ve všech farnostech pobožnost svatého růžence. Ve spise Acta ecclesie Mediolansis máme tyto myšlenky: „Říkává se: Mládež se musí vybouřit. To je ničemná zásada. Jako by bylo třeba, aby mládež zprvu onemocněla a poté opět se uzdravila, aby se nejprve napila jedu a poté aby byla zachráněna, jako by mládí náleželo ďáblu a teprve stáří Bohu.“ „Kdo svaté svátosti přijímá a přece v srdci má nenávist k bližnímu, nevydává ovocem, nýbrž toliko listí.“ „Život vezdejší je škola, na níž se vyučuje umění dobře umírat. Jak to bude umět, kdo se tomu nikdy neučil?“ „Peklo je plno dobrých předsevzetí, která se nikdy nestala skutkem.“ „Církevní statky jsou statky Kristovými a majetkem chudých.“ „Žádné novoty ve věcech víry.“

Kázání na poslední synodě (pořádal jich 11): Jsme jistě všichni slabí, to připouštím. Ale Pán Bůh nám dává prostředky, které nám snadno přinesou pomoc, stojíme-li o to. Některý kněz by sice chtěl žít bezúhonným životem, ví, že se to od něho vyžaduje, chtěl by být zdrženlivý a žít jako anděl, jak to má být, ale neodhodlá se použít k tomu patřičné prostředky: nepostí se, nemodlí se, nevyhýbá se stykům se špatnými lidmi ani škodlivým a nebezpečným důvěrnostem.“ Vzorný pastýř milánský zemřel v roce 1584 ve věku 46 roků. Již v roce 1610 byl prohlášen za svatého. Tradiční vstupní modlitba ze mše svaté zrušená NOM je inspirací: „Církev svou, Pane, střez trvalou ochranou svatého Karla, Vyznavače svého a Biskupa, aby jako jej učinila pastýřská péče slavným, tak nechť nás jeho přímluva učiní stále vroucími láskou k tobě. Skrze…“