Člověk, kterému není nic svaté je morálně špatný a společensky nebezpečný. Páchat raději hříchy než žít svatě je popřením povinnosti ze křtu, protože křest je svatý. Vědět jak druzí poskvrňují svůj křest je vhodné pokud se chci poučit z chyb druhých a vyvarovat se jich. Pouhé vědění jak druzí poskvrňují křest a neustálé pátrání po dalších proviněních druhých mě svatým neudělá. Je třeba si hledět svého a to je úsilí o plnění křestního slibu a tím svatosti.

Pomocí může být tento tradičně pojatý text: „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Bůh však vlil svou lásku do našich srdcí skrze Ducha Svatého, kterého nám dal (srov. Řím 5,5); proto první a nejpotřebnější dar je láska, kterou milujeme Boha nade všechno a bližního pro Boha. Aby však láska v duši jako dobrá setba rostla a vydávala plody, má každý věřící rád poslouchat Boží slovo, uskutečňovat vůli Boha s pomocí jeho milosti, přijímat často svátosti, zejména eucharistii, zúčastňovat se posvátných obřadů a vytrvale se věnovat modlitbě, sebezáporu, účinné bratrské službě a cvičení všech ctností. Láska totiž jakožto svazek dokonalosti a naplnění zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10) řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.¹ Proto se pravý Kristův učedník vyznačuje láskou k Bohu a bližnímu. Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.

Svatost Církve podporují zvláštním způsobem i četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu.² Mezi nimi vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým (srov. Mt 19,11; Kor 7,7), aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32-34) oddat pouze Bohu.³ Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v Církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Církev si připomíná též napomenutí apoštola, který vybízí věřící k lásce a povzbuzuje je, aby smýšleli tak jako Kristus, který „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (…) a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,7-8), a pro nás „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Je nutné, aby Kristovi učedníci stále následovali tuto jeho lásku a pokoru a vydávali o ní svědectví. Proto se Církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají Spasitele v jeho zřeknutí sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému Kristu.⁴

Všichni křesťané jsou tedy povoláni a zavázáni k svatosti a k úsilí o dokonalost ve svém stavu. Všichni ať proto dbají na to, aby správně ovládali své sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce. Apoštol nás přece napomíná: „Ti, kdo mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí“ (srov. 1 Kor 7,31 řec.).“⁵

Výše uvedený citovaný text je čl. 42 konstituce II. Vatikánského koncilu Lumen gentium. Pravdou o II. Vatikánském koncilu jsou především jeho texty. Lumen gentium má celou jednu kapitolu a to V. o svatosti. To, že v pokoncilním vývoji není svatost tématem tak významným jako v koncilních dokumentech je i důvod proč místo ve svatosti lidé rostou v hříších. Pokud chce někdo řešit např. politickou kulturu, tak ji nejlépe vyřeší svatostí politiků. Pokud chce někdo dobře vyřešit školu, tak skrze svaté učitele. Pokud chce někdo dobrou rodinu dosáhne ji skrze svaté manžele a děti. Pátá kapitola LG o svatosti usměrňuje dvojsmyslné věty, které vytrženy z kontextu jsou zavádějící. Patří mezi ně z GS č. 12: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako ke svému středu a vyvrcholení.“ Je totiž velký rozdíl mezi člověkem hříšným a svatým.