Jsou místa bible, která způsobem užívání v liturgii poskytují jejich výklad. V den ustanovení svátosti oltářní, na Zelený čtvrtek, je v tradiční liturgii delší úryvek než v NOM, kde je z I Kor 11,23-26. Tradiční liturgie má I Kor 11,20-32. V I Kor 11,20 je: „Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán.“ Vynecháním tohoto místa chybí zmínka, že ne každá večeře Páně se bude líbit Bohu. Podobně chybí I Kor 11,29: „Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení.“ Jako příklad svatokrádežného přijímání je uváděn Jidáš. Je apoštolskou hodností výše než kardinál. V tradiční liturgii je na Zelený čtvrtek a Velký pátek modlitba: „Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení. Jenž s tebou…“ Pouze ten, kdo zpochybní tyto modlitby může tvrdit, že v pekle nikdo není a je prázdné. K modlení odmítající obsah modliteb jsou slova žalmu 108,6 o hříšném modlení a následcích: „Cum iudicátur, éxeat condemnátus: et orátio eius fiat in peccátum.“

Modlitby o trestu pro Jidáše zrušila NOM liturgie. Kromě slov je i řeč těla. Pro Eucharistii, svátost oltářní mezi ně patří v tradiční katolické liturgii dvojí pokleknutí kněze a všech věřících při svatém přijímání. To odpovídá skutečné přítomnosti Pána Ježíše. Protestanté skutečnou přítomnost v oltářní svátosti popírají a poklekáním jí úctu neprokazují. Pokoncilní NOM místo dvojího pokleknutí kněze má jedno. Místo přijímání v kleče převažuje přijímání ve stoje. Přijímání ve stoje má i variantu s přijímáním na ruku, které bylo zdůvodňováno starokřesťanskou dobou a je zamlčováno, že jej zavedli protestanté. Bylo to z důvodů odmítání víry ve skutečnou přítomnost, jak ji učí katolická Církev. NOM přiblížil katolíky protestantům. Někteří jsou schopni tvrdit, že mohou evangelíci chodit u katolíků k přijímání, což vede k I Kor 11,20 a 29. Při respektu k tradiční liturgii a výkladu bible o svátosti oltářní se lze lépe bránit bludům.

Odmítání papežského úřadu činí s protestanty i pravoslavní v jejich současné liturgii. Nebylo tomu tak ovšem v prvním tisíciletí, kdy pravoslavný Východ v liturgii papeže jmenoval. Liturgický argument o papeži užíval svatý Josafat. O něm píše Ecclesiam Dei, encyklika papeže Pia XI.: „Protože měl především starost o spojení svých krajanů se stolcem Petrovým, sbíral na všech stranách důvody, které mohly vést k tomuto spojení a upevnit ho. Zkoumal zejména liturgické knihy, jichž užívali Výchoďané – i odloučení – podle ustanovení svatých Otců. Po této pečlivé přípravě začal pracovat na obnovení jednoty, energicky a zároveň laskavě a přitom tak plodně, že mu protivníci říkali “uchvatitel duší”.“

Liturgie Svátku Nejsvětější Trojice a liturgie pro pondělí, kdy je votivní mše svatá o Nejsvětější Trojici, obsahuje výklad Starého zákona knihy Tobiáš 12,6. Toto místo z knihy Tobiáš má v liturgii tři varianty. První je introit neboli vstup: „Velebena buď svatá Trojice a nerozdílná Jednota. Oslavujme ji, neboť učinila s námi své milosrdenství.“ Druhá varianta je u obětování: „Veleben buď Bůh Otec a jednorozený Syn Boží, jakož i Duch Svatý, neboť učinil s námi milosrdenství.“ Třetí varianta je u communio, antifona ke svatému přijímání: „Velebme Boha nebeského a přede všemi živoucími jej oslavujme, neboť učinil s námi milosrdenství své.“ Chápání míst Starého zákona tak, že za nimi nalézáme Boha Trojjediného, je správný výklad spojený s Novým zákonem. V Liturgii hodin neboli breviáři je každý žalm zakončován oslavou Nejsvětější Trojice. Židé odmítající Nový zákon nejsou schopni nalézat ve Starém zákoně Boha Trojjediného.
Liturgie - nejen s uvedenými místy - je poučením o některých místech bible, o nichž je pravda - jako i o všech věcech - jen jedna. Katolická liturgie ukazuje bludy protestantů o svátosti oltářní, pravoslavných o papeži a židů a všech nekřesťanských náboženství o odmítání Boha Trojjediného.

Mezi ty, kdo liturgii měli za zdroj svého poučení a posvěcení, patří svatí. V tradiční liturgii jsou svatí zmiňováni v modlitbě za přímluvu svatých, která je méně častá po změnách za Jana XXIII.: „Ode všech nás, prosíme, Pane, nebezpečí duše a těla ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny a Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly Petrem a Pavlem, jakož i sv. N. (jméno patrona chrámu) a se všemi Svatými nám dobrotivě spásu a mír uděl, aby tobě Církev tvá po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“