Tridentský koncil nebyl jen dogmatický, ale i pastorační. Byl neúspěšný v pastorační vstřícnosti vůči protestantům. Místo konání blízké Německu a pozvání protestantů nevedlo k jejich účasti. Protestanté tak nevyužili možnost obhájit své názory a pastoraci. Po Tridentském koncilu nastalo upevnění víry a mravů podle katolické víry s využitím tradice, zkušeností z minulosti. V jeho usneseních je dekret o reformě, který v hlavě I má:

„Není nic, co by jiné tak vytrvale mělo ke zbožnosti a uctívání Boha, jako život a příklad těch, kteří se zasvětili Boží službě. Když totiž vidí, že ti jsou od věcí pozemských povzneseni na vyšší místo, obracejí k nim jako do zrcadla své oči a na nich vidí to, co by měli následovat. Proto se sluší, aby vůbec všichni duchovní, povolaní k údělu Božímu, se svým životem a mravy chovali tak, aby oděvem, gesty, chůzí, řečí a vším ostatním nevyjadřovali nic jiného než to, co je vážné, uměřené a plné zbožnosti. Ať se vyhýbají i lehkým proviněním, jež u nich by byly závažnými, aby jejich jednání u všech vzbuzovalo úctu. Čím větší je požehnání a čest, jež z toho pro Církev plyne, tím pečlivěji to všechno musí být zachováváno. Proto svatá synoda rozhodla, aby všechno to, co jinak bylo papeži a posvátnými koncily hojně a spasitelně stanoveno k zachování stran života, počestnosti, Boží služby a vzdělání duchovních, jakož současně to, čemu je třeba se vyhýbat, jako je hýřivost, pitky, tance, kostky, hry a jakékoli zločiny, jakož i světská zaměstnání, bylo do budoucna zachováváno pod hrozbou týchž, nebo podle uvážení ordináře i větších trestů. A odvolání nebude moci pozastavit výkon toho, co náleží k nápravě mravů. Jestliže tedy zjistí, že něco z toho vyšlo z užívání, ať to nejdříve uvedou do života a usilují o to, aby to všichni přesně dodržovali. A tomu nemůže být na překážku jakýkoli obyčej, aby sami nepodléhali zaslouženým Božím trestům za to, že zanedbali nápravu podřízených.”

Vzorem snahy uvést Tridentský koncil do života je dopis svatého Jana Leonardiho papeži Pavlu V.:

„Ti, kdo chtějí usilovat o nápravu mravů, mají hledat především a na prvním místě slávu Boží, spoléhat se na Boha, od něhož pochází všechno dobré, a vyprošovat si od něho pomoc pro tak prospěšnou, ale obtížnou práci. Dále mají být sami před očima těch, kdo potřebují nápravu, zrcadlem všech ctností a svítilnou postavenou na podstavec, aby bezúhonným životem a vzorným chováním svítili všem, kdo jsou v domě. Tak mají pro nápravu spíše jemně získávat než k ní nutit. Vždyť podle tridentského koncilu nelze vyžadovat od těla, co nedělá hlava; jinak by se kymácelo postavení a pořádek celé rodiny Páně. A kromě toho se mají jako moudří lékaři pilně starat, aby dobře rozpoznali všechny choroby, jimiž Církev trpí a které vyžadují lék, a tak mohli poskytnout patřičný lék na každou z nich. Léky se vztahují na celou Církev. Protože její náprava se musí rozvíjet od nejvyšších i nejnižších, to jest od představených i od dětí, je třeba nejdřív upřít zrak na všechny, kdo jsou nadřízeni ostatním, aby náprava začala tam, odkud se má šířit na jiné. Největší úsilí je nutno vynaložit na to, aby kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové a faráři, jimž je bezprostředně uložena péče o duše, byli takoví, aby se jim mohlo bezpečně svěřit řízení Pánova stádce. Ale sestupme také od nejvyšších k nejnižším, to jest od představených k dětem. Nelze je nebrat na zřetel, neboť u nich začíná péče o obnovu křesťanského života. Je třeba se pokoušet o všechno, čím je možné živit v dětech už od útlého věku upřímnou křesťanskou víru a svatý život. K dosažení tohoto cíle nevede nic lepšího než vybudovat, co je třeba pro vyučování křesťanské nauky, a svěřovat vzdělávání dětí pouze lidem dobrým a bohabojným. Toto mi, svatý Otče, v této tak vážné záležitosti prozatím vnukl Pán. I když to na první pohled připadá těžké, při srovnání s velikostí toho, oč jde, se to bude zdát velmi snadné. A velikých věcí nelze dosáhnout bez velikého úsilí, a velkým lidem patří velké úkoly.“

Pokud by se bral vážně tento text obsažený v pokoncilním breviáři, tak by nevznikl úpadek víry a mravů, jejichž ukázkou jsou sexuální skandály kněží známé z doby po II. Vatikánském koncilu. Tento text pokoncilního breviáře znamená, že se můžeme učit od pastorace po Tridentském koncilu. Nemůžeme si mylně myslet, že pastoraci vymyslel až II. Vatikánský koncil a co po něm přišlo je pastoračním vrcholem.