H.G. Wells narozený v roce 1866 a J. Verne psali sci-fi neboli vědecko-fantastické romány. Wells předčí Verna v popisu věcí, co se v budoucnu uskutečnili. S touto vysokou jistotou je spojeno velké znejistění pokud jde o smysl a cíl života. V románu Tono-Bungay se Wells vyznává takto: „Celý život jsem v podstatě hledal, o všem jsem vždy pochyboval. Stále jsem byl nespokojen s tím, co jsem věděl a v co jsem dosud věřil. Hledal jsem něco, čemu jasně nerozumím a neumím pojmenovat ani blíže určit. Něco krásného a hodného zbožňování, trvalého a přece hluboce a zásadně mého, v čem bych našel plné vykoupení…Nevím co ta věc je ani co znamená, ale vše, co mohu říci je, že se mi ji nepodařilo nalézt.“ Vykoupení se nalézá u Vykupitele, kterým je Pán Ježíš Kristus. Starověký sv. Augustin své hledání a často spíše bloudění popsal v knize Vyznání a říká o nalezení správného smyslu a cíle života: „Stvořil jsi nás pro sebe Bože a netrpělivé je naše srdce, dokud v tobě nespočine.“ Toto tradiční vyznání drží křesťané během staletí a jako kontrast k existenciální bezradnosti Wellse si připomeňme fatimské děti Lucii, Hyacintu a Františka.

O výslechu na okrese píše Icilio Felici v knize Fatima takto: „Najednou se otevřely dveře, správce okresu osobně přišel dovnitř a zavolal na Hyacintu: „Pojď sem! Nebudeš-li mluvit, budeš první uvařena v oleji jako ryba!“ Malá ho následovala a při rozloučení se svými druhy našla ještě úžasnou, obdivuhodnou odvahu pošeptat jim: „Nic neřeknu!“ A slovo dodržela přes všechno přemlouvání a hrozby správce okresu, který se musel nechat konečně porazit a malou dal zavřít do vedlejšího pokoje… „až bude olej vařit.“ Mezitím pravil František se stejně úžasnou obdivuhodnou odvahou a s úplným klidem tato slova: „Když nás zabijí, jak řekli, budeme brzy v nebi. To je přece krásné! Nic si z toho nedělám, že zemřu. Dej Bůh, aby Hyacinta nedostala strach! Pomodlím se za ni Zdrávas Maria!“ Zatímco se modlil, otevřely se znovu dveře. Také tentokrát to byl sám správce okresu, který zvučným hlasem volal: „Ta už je skoro vyřízena. Teď jsi ty na řadě. Ven s tím tajemstvím!“ – „Nesmím to nikomu říci“ , pravil František. „Ne?“ Hned to uvidíme! Kupředu! Marš!“ Popadl chlapce za ruku a táhl ho s sebou. Také František musel vyslechnout lichotky, sliby, hrozby i samu nejkrajnější hrozbu, ale zůstal statečný a byl nakonec také zavřen do vedlejšího pokoje. Tam se shledal ke svému největšímu úžasu a s nevyslovitelnou radostí s rozrušenou sice, ale přece ještě živou sestřičkou. Nebyla tedy uvařena v kotli! Pak přišla na řadu Lucie. Také ona byla přesvědčena, že to správce okresu myslí vážně a že už není žádného východiska. A přece – jak se později přiznala – nepocítila strach a odporučila se jen Panně Marii. Hyacinta a František se už ukázali statečnými a Lucie byla teprve statečná! Pevná jako věž, se kterou není možno ani pohnout! Také ona byla strčena do vedlejšího pokoje, kde, jak myslela, bude uvařena. Ale místo toho se všichni tři blaženi a zdrávi zase shledali. Po přestálém strachu byli více než šťastni. Přirozeně, že mysleli na Pannu Marii, která je, pamatujíc na jejich věrnost, kterou jim nařídila, zachránila. A oni byli právě tak rádi, že poslechli nebe a ne lidi.“

Technické vymoženosti předpověděné Wellsem jsou v rukou lidí, co nemají dobrý smysl a cíl života a tím i pevnou a zdravou morálku, velkým nebezpečím pro život pozemský i věčný. Nejen u pana Wellse je možné nalézt vratkavý manželský a rodinný život s proviněními ve smilstvu a cizoložství. Křesťan bere vážně vizi apoštola Pavla z listu Galaťanům 5,19-21: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.“ Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130 je takto znepokojen: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“ Proč nebýt dnes znepokojeni více než Pius XI.? Fatima skze fatimské děti ukazuje pevný smysl a cíl života podle katolické víry, která má před sebou nejen časem omezenou budoucnost, ale budoucnost věčnou. Budoucnost kladná vyžaduje nápravu špatných věcí a hříchů obrácením, pokáním a modlitbou.