Jazyky v nichž je bible napsána je hebrejština a řečtina. Většina lidí tyto jazyky neznaná a potřebuje bibli přeložit do svého mateřského jazyka. Již před naším letopočtem byl z tohoto důvodu proveden překlad do řečtiny zvaný Septuaginta. Šlo o překlad Starého zákona pro židovskou diasporu v Egyptě. Tento řecký text byl i východiskem pro překlady do jiných řečí. Jestliže se překládá z jazyka do jazyka, z hebrejštiny do řečtiny a pak třebas do latiny, tak vznikají určité nepřesnosti. Tyto nepřesnosti požadují, aby se překládalo z jazyků bible a rukopisů, co nejbližších době vzniku. Překlad z hebrejského textu 10.stoletá do češtiny by nemusel být lepší než ten, co užívá latinu s textem ze století čtvrtého. Samozřejmě jde také o poctivost překladatele. Již ve 2.století po Kristu byla bible překládána do syrština a latiny. Syrský překlad se nazývá Pešitta. Latinské překlady pro Afriku jsou v rukopise v Bobbiu. Překlady do latiny v Evropě jsou v Veroně a Vercelli. Jsou ze 4.-5. století. Z překladatelů bible je známý Origenes a jeho Hexapla.

Svatý Jeroným přeložil bibli do latiny a tento překlad nazývaný Vulgáta se stal hlavním v katolické církvi. Tridentský koncil v dekretu o vydávání a užívání posvátných knih píše: „Nadto táž posvátná synoda pozoruje, že by mohlo být Boží církvi k nemalému užitku, pokud by ze všech latinských vydání posvátných knih, které kolují, některé byla uznány za autentické. Proto stanoví a prohlašuje, že toto staré a rozšířené vydání, které je osvědčeno mnohosetletým užíváním v této Církvi samé, má být při veřejných čteních, disputacích, kázáních a výkladech pokládáno za autentické; a aby se nikdo neopovažoval a nedovolil si pod jakoukoli záminkou je odmítat.“ Jak tomu bylo s překlady do naší řeči? První překlad do staroslověnštiny od Cyrila a Metoděje se nám nedochoval. Jde o 9.století. Velký rozmach nastal v 15. století. Než se začaly bible tisknout bylo v tomto l5.století sepsáno kolem třiceti rukopisů. Mají své názvy podle místa vzniku, uchovávání, písaře anebo majitele. Prvními tištěnými biblemi byla bible Pražská v roce 1488 a bible Kutnohorská v roce 1489. Obě jsou tištěny černě a červeně. Obě jsou nazvány podle místa tisku. Bible Severýnova z roku 1529 a roku 1537 a bible Melantrichova z roku 1549, 1556, 1560,1570 a 1577 jsou nazvány po vydavatelích. V roce 1579-1593 byla vytištěna bible Kralická. Bible svatováclavská vznikala v roce 1677-1715. V řadě českých vydání šlo někdy o vydání celé bible, jindy buď o Starý nebo Nový zákon či jednotlivé části. Svým krásným rukopisným provedením jsou z jednotlivých částí bible nejvýznamnější evangelia, evangeliáře. Počet vydání bible celosvětově je v mnoha tisících. Nejde vždy o celé bible, ale toto množství je dokladem bohaté duchovní tradice a vztahu k Písmu svatému. Je na pováženou, když základní znalosti o bibli u nás chybí. Dvojnásob na pováženou je skutečnost, že mnozí lidé tuto neznalost nepovažují za své minus. V knihovnách se dnes objevují knihy o různých náboženstvích a duchovních proudech, ale bible tam často není. Anebo jí je vyhrazeno zastrčené místo a není na ni upozorňováno – Hele, tady je bible, máš ji přečtenou? Co o ní víš? K dobrým znalostem patří i znalosti o překladech. Bibli mám mít doma na viditelném místě.

V konstituci Dei Verbum II. Vatikánského koncilu čl. 22 máme: „Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému. Proto církev už od začátku přijala za svůj nejstarší řecký překlad Starého zákona, nazvaný Septuaginta. Má však vždy v úctě i jiné překlady východní a latinské, zvláště takzvanou Vulgátu. Boží slovo však má být přístupné všem dobám, proto se Církev s mateřskou pečlivostí stará, aby byly pořízeny dobré a správné překlady do různých jazyků, především z původních textů posvátných knih. Jsou-li vypracovány ve spolupráci s odloučenými bratry, když se to ukázalo jako vhodné a církevní autorita k tomu dala svolení, mohou jich používat všichni křesťané.“
Nejdůležitější je žít v souladu s biblí jak o to během 2000 let usiluje katolická Církev.