Netradiční protestantské novoty zavrhl Tridentský koncil v dekretu o vzývání, uctívání, ostatcích svatých a svatých obrazech takto: „Svatá synoda přikazuje všem biskupům, i všem ostatním, jimž je svěřen učitelský úřad a péče, aby podle zvyku katolické a apoštolské církve, přijatého od prvních dob křesťanského náboženství a podle souhlasného učení svatých Otců a dekretů posvátných koncilů, věřící pečlivě poučovali zvláště o přímluvách svatých, jich vzývání, o důstojnosti jejich ostatků a řádném užívání jejich obrazů, a aby je poučovali, že oni, svatí, kralujíce spolu s Kristem, obětují Bohu své modlitby za lidi; a že je dobré a užitečné pokorně je vzývat a obracet se k nim o jejich modlitby, přispění a pomoc, abychom od Boha skrze jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který jediný je náš Vykupitel a Spasitel, získali dobrodiní. A že bezbožně smýšlejí ti, kteří popírají, že by měli být uctíváni svatí těšící se v nebi věčné blaženosti, nebo kteří tvrdí, buď že se za lidi nepřimlouvají, nebo že naše prosby o jejich přímluvu jsou modloslužbou, nebo že odporují Božímu slovu a že jsou v rozporu s důstojností Ježíše Krista, anebo že je hloupost, aby ti, kteří kralují v nebi, ústy nebo myslí za lidi prosili…Jestliže by někdo učil nebo věřil to, co je v rozporu s těmito ustanoveními, nechť je vyobcován.“

Protestantská liturgie odmítá úctu svatých a obětní charakter mše svaté. Proti učení protestantů o svátosti Tridentský koncil kánon I učí: „Jestliže někdo popírá, že v Nejsvětější svátosti je opravdu, skutečně a podstatně obsaženo tělo a krev spolu s duší a božstvím Pána našeho Ježíše Krista, a tudíž celý Kristus, ale tvrdí, že on je v ní jen jako ve znamení nebo v obrazu nebo působností: anathema sit.“ Katechismus z r. 1992 č. 1336: „První oznámení eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak jako je pohoršilo, když jim Pán oznámil, že musí trpět a zemřít: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být příležitostí k rozdělení: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá během staletí jako výzva jeho lásky, aby každý poznal, že jen on má „slova věčného života“ (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho eucharistie znamená přijmout jeho samého.“

Zprávy Rádia vatikán.cz ze 14.7.2017 mají Anselm Grün: „Zvu evangelíky k přijímání. Maria? Není odlišná od nás hříšníků.“ A. Grün vydal knihu Svět bez Boha s Tomášem Halíkem s nímž jej spojují nepravověrné názory. Dnešní bezbožný svět je pro ně plný „duchovna.“

Při tradiční liturgii se o učitelích Církve čte II Tim 4,1-8: Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy (lidé) nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu. Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“

Rádio Vatikán.cz ve zprávách 26.7.2017 má článek: „Kardinál Müller: Věroučné spory existují v církvi od samotných jejích počátků.“ V něm je psáno: „Diskuse a věroučné spory existují v církvi od samotných jejích počátků. Problémem se to stává tehdy, pokud postoj „pro“ anebo „proti“ nemá žádný vztah k Ježíši Kristu, který musí zůstat absolutním bodem opory, pokud si má církev zachovat svůj nadpřirozený charakter. V otázce liberálních návrhů německých biskupů ohledně přistupování rozvedených a znovu sezdaných k eucharistii poukázal kardinál Müller na „dramatický“ kontext náboženského života ve svojí vlasti. Zjevná sekularizace či přímo odkřesťanštění způsobují krizi církevního společenství, s čímž souvisí pokušení „jít s duchem doby“. Tudy však cesta nevede, říká bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry. „Nejsme propagátory svých vlastních pravd, nýbrž svědky spásonosné pravdy. Nejde o ideu víry, nýbrž o skutečnou přítomnost Krista ve světě“ – prohlásil kardinál Gerhard Ludwig Müller v nedávném rozhovoru pro italský deník Il Foglio.“

Rádio Vatikán.cz ve zprávách 15.7.2017 Benedikt XVI. vzpomíná na kardinála Meisnera má: V posledních rozhovorech, které jsme s kardinálem Meisnerem vedli před jeho skonem, mne obzvláště ohromovala jeho uvolněná veselost, vnitřní radost a naděje, ke kterým dospěl. Víme, jak pro něj – jako zaníceného pastýře a pastoralistu – bylo těžké odejít z úřadu, a to právě v době, kdy církev nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří by odporovali diktatuře nastolené duchem doby a kteří by zcela rozhodně žili a mysleli z víry. O to více mne tedy přivádělo k pohnutí, že se v tomto posledním období svého života naučil odpoutanosti a stále více žil z nejhlubšího vědomí, že Pán neopustí svou církev, ačkoli její bárka je někdy tak plná, že jí hrozí překocení.“