I. a II. vatikánský koncil spojuje společné místo jejich konání. Spojuje je i tato modlitba:
„Zde jsme, Pane, Duchu Svatý, zde jsme i s přetěžkým břemenem svých hříchů, avšak shromážděni výslovně v tvém jménu. Přijď k nám a zůstávej s námi, svou milostí se vlij do našich srdcí! Uč nás, co máme činit a kam dospět, ukaž nám, jak máme působit, abychom dík tvé pomoci se tobě ve všem zalíbili. Ty sám nám vnukni naše rozhodnutí a sám je učiň skutkem neboť jen tobě s Otcem a Synem náleží všechna velebnost a sláva. Ty, jenž nadevše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád. Ať nás nesvede z cesty nevědomost, neovlivní lidská pochvala a přízeň, nepokazí úplatnost či falešné ohledy. Dej, ať nás s tebou pojí jedině tvá milost, abychom byli v tobě svorně zajedno a v ničem se neuchýlili od pravdy. A jako jsme se zde shromáždili v tvém jménu, tak ať s veškerou oddaností tvých dětí ve všem setrváme na pravosti víry, aby se naše myšlení zde na tomto místě v ničem nerozcházelo s tebou a ve světě budoucím abychom za dobrou práci došli věčné odměny. Amen.“

V brožurce Druhý vatikánský koncil a jeho poselství vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 1970 o této modlitbě čteme: „Podle domněnky některých složil tuto modlitbu sv. Izidor Sevilský pro druhý provinční koncil v Seville r. 619. Touto modlitbou se zahajovala zasedání I. vatikánského ekumenického koncilu 1869-1870 a rovněž při II. vatikánském ekumenickém koncilu se ji denně modlili účastníci na závěr koncilní mše a jako vstup k zasedání.“

Pravda o II. VK obsahuje pravdu o stejném modlení s I. VK. Stejná modlitba předpokládá stejnou víru a mravy. Je i vysvětlením, že víra a mravy mají být po II.VK stejné jako po I. VK. Tak jako lze slova „Buď vůle tvá“ z modlitby Páně pouze vyslovovat ústy a skutky neplnit, tak je tomu i ostatních proseb modlitby Páně. A platí to i u ostatních modliteb. To, že vývoj po II. VK je v rozporu s modlitbou společnou pro I. a II. VK není vinou této modlitby. Duch II. VK podle modlitby koncilních otců je nutně tradiční.