Studium obecně a konkrétně i bible lze konat dobře nebo špatně. Bdělost nad biblickým studiem máme v těchto slovech:. „Ne tak zhusta u kriticky vzdělaných exegetů, jako spíše u různých diletantů jeví se vlastnost, kterou právě my za našich dnů velmi trpíme, a před níž sv. Otec důrazně varuje, řka: „Mnozí tak důvěřují světským knihám a památkám dávné doby, jakoby neměli ani nejmenšího stínu klamu, kdežto Písmu sv. pro zdánlivý často omyl upírají byť i stejnou věrohodnost. Nelze připustit, že by inspirace Písma sv. byla pouze na určité části omezena ani že by chyboval spisovatel.“ Toto třeba mít dobře na zřeteli, neboť někteří nemyslící pisatelé Písmu sv. inspiraci upírají nebo ji na různá místa omezují, nebo sv. spisovatele z omylu usvědčují, což se děje buď ze zlomyslnosti neb z neznalosti inspirace a způsobu psaní spisovatelů. Celé Písmo sv., každé slovo, jak vyšlo z ruky sv. spisovatele, bylo a jest inspirováno. Inspirace jest – abych tak řekl – duše, která celé Písmo sv. oživuje a vykoupení, spásu člověka za účel má. Nadšen Duchem Sv., používaje svého vzdělání a řídě se vědeckými názory svých dob, nemohl a nesměl svatý spisovatel napsati žádné úmyslné nepravdy, nemohl tudíž vědomě chybovati. Krásně to vyjadřuje sv. Augustin, řka: „Duch Boží, mluvící sv. spisovateli, nechtěl učiti lidstvo přírodním vědám, poněvadž spáse (duše) nikterak nepomáhají. Proto svatí spisovatelé místo aby bedlivě přírodu zkoumali, popisují a pojednávají věci buď nepřímo nebo jak se o nich tenkrát mluvilo, a tak i Bůh mluvě k lidem, lidským způsobem mluvil. A co zde praví sv. Augustin o vědách přírodních, opakuje sv. Jeroným o vědách historických, řka: „Mnoho se vykládá v Písmu dle domněnek oné doby, v níž se to událo, a nikoli dle skutečné pravdy.“ Kolika námitek by bylo bývalo Písmo sv. ušetřeno, kdyby byli všichni vykladatelé vždy dbali této předůležité zásady sv. Jeronýma. Takovými odbornými vědomostmi vyzbrojen, má biblista slovem i perem napomáhati lepšímu porozumění Písmu sv. i výsledkům moderního bádání.“ Tento text profesora biblistiky Aloise Musila pod názvem Od stvoření do potopy, biblické univerzitní extense byl tiskem vydán v roce 1905 ve Knihovně katolické pod jmény Dr. Jos. Tumpacha a Dr. Ant. Podlaha.

Text citující církevní Otce a papeže Lva XIII. poskytuje orientaci při studiu bible, která je shodná s věroučná konstitucí o Božím zjevení Dei Verbum. V předmluvě čl 1. máme: „Posvátný sněm naslouchá Božímu slovu se zbožnou úctou a hlásá je s plnou důvěrou veden slovy svatého Jana: „Zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem“ (1 Jan 1,2-3). Proto navazuje na Tridentský a První vatikánský koncil a zamýšlí předložit pravou nauku o Božím zjevení a o jeho předávání, aby celý svět slyšel poselství o spáse a uvěřil, vírou dospěl k naději a nadějí k lásce (srov. sv. Augustin, De catechizandis rudibus, 4, 8: PL 40, 316.)

Návaznost na Tridentský koncil je např. neužívat označení „knihy deuterokanonické“ jak činí protestanté a jak je dokonce v ekumenickém překladu bible a k tomu ještě jsou některé části nekatolicky uváděny jako přídavky. Dekret o kanonických spisech uvádí knihy, co jsou součástí bible a má tento požadavek: „Kromě toho, aby se omezila všetečnost myslí, rozhoduje, že se nikdo nesmí odvážit opíraje se jen o svůj názor, ve věcech víry a mravů přináležejících k rozvoji křesťanského učení překrucovat svatá Písma ke svému účelu a vykládat je v rozporu s oním smyslem, který držela a drží svatá Matka Církev, jíž přísluší rozhodovat o pravém smyslu a výkladu posvátných spisů, nebo v rozporu s jednomyslným souhlasem Otců, a to ani tehdy, pokud takové výklady nikdy nebyly zveřejněny. Ti, kdo by se tomu protivili, mají být ze strany ordinářů vyhlášeni a potrestáni tresty stanovenými v právu.“

Stejný tradiční pohled jako úvod má závěr konstituce DV. Jde o odkazy na sv. Augustina, sv. Jeronýma, sv. Ambrože a sv. Irenee. Kromě církevních otců se dovolává DV na konci v čl. 25 encyklik Benedikta XV. Spiritus Paraclitus a Pia XII. Divino afflante: „Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheti řádně věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal „jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá“, když má – zvláště v posvátné liturgii – sdělovat věřícím, kteří jsou mu svěřeni, nezměrné bohatství Božího slova. Posvátný sněm naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, především řeholníky, aby častým čtením Písma svatého získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“ (Flp 3,8). „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.“ Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem, a péčí pastýřů Církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“. Církevní představení, „u nichž je apoštolská nauky“, mají vhodně poučovat věřící sobě svěřené o správném používání biblických knih – především Nového zákona, a na prvním místě evangelií – pomocí překladů posvátných textů opatřených nutnými a opravdu dostatečnými vysvětlivkami, aby děti Církve bezpečně a s užitkem braly do ruky Písmo svaté a byly proniknuty jeho duchem.Kromě toho ať se pořídí vydání Písma svatého i pro nekřesťany, opatřená přiměřenými poznámkami a upravená pro jejich poměry. O jejich účinné šíření všemi způsoby ať se moudře starají duchovní pastýři i křesťané každého stavu.“

Závěr DV čl. 26: „Tak tedy čtením a studiem posvátných knih „ať se šíří slovo Páně a ať je přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1) a poklad zjevení Církvi svěřený ať stále více naplňuje lidská srdce. Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život Církve, tak smíme doufat v nový podnět pro duchovní život ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které „trvá na věky“ (Iz 40,8; srov. 1 Petr 1,23-25).