Apoštol Pavel píše o rozpolcenosti člověka v listu Římanům 7,14-25: „Víme přece, že Zákon je duchovní; já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, dávám tím za pravdu Zákonu, že je dobrý. Ale pak už to nedělám já, nýbrž hřích, který ve mně sídlí. Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A tak tedy tentýž já rozumem sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu.“

Rozpolcenost člověka se projevuje ve vůli: něco slíbí nebo řekne a pak udělá opak. V Matoušově evangeliu 21,28-31 je řešena otázka, zda je lepší, když někdo příkaz přes prvotní odmítnutí splní anebo přes prvotní slib splnění příkazu nevykoná.
Apoštol Petr sliboval jak zůstane věrný a pak zapřel. Člověk si o sobě může myslet jak něco dokáže nebo neudělá a nakonec musí zklamaně uznat, že ani sám sebe nezná a dokáže udělat opak toho, co si myslí.
Jedna obecnější úvaha nad rozpolceností člověka: „Nevyrovnanosti, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší nevyrovnaností, jež tkví v srdci člověka. V člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu. Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný a často dělá, co nechce, a nedělá, co by dělat chtěl. Proto trpí vnitřní rozpolceností, ze které také vzniká tolik a tak vážných rozbrojů ve společnosti. Dost lidí odvádí od zřetelného uvědomění tohoto dramatického stavu jejich praktický materialismus, anebo jim brání zamyslet se nad ním bída, která na ně tíživě doléhá. Mnozí se domnívají, že naleznou klid v některém z různých výkladů světa, které se jim nabízejí. Někteří očekávají. že lidstvo dospěje k plnému a pravému osvobození pouhým lidským přičiněním, a jsou přesvědčeni, že budoucí království člověka na zemi splní všechna přání lidského srdce. Nechybějí ani takoví, kteří se vzdávají naděje nalézt smysl života a vychvalují opovážlivost těch, kteří považují lidskou existenci za prázdnou jakéhokoli smyslu a snaží se jí dát celkový smysl jen vlastním rozumem. Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?

Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli. Kromě toho Církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jenž je stejný včera, dnes i na věky. Proto ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby (Gaudium et spes (GS) č. 10). Koncil bohužel má ve svých textech rozporuplná místa jako „všechno na světě má být zaměřeno k člověku“ GS 12. To je samo o osobě bludné. Jde o to, aby se tento dílčí blud vzniklý vytržením ze souvislostí GS 12 nenapravoval ještě horším bludem jak celý koncil je bludný.

GS článek 25 dává řešení rozporů: „Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu; ty nemůže překonat bez rozhodného úsilí a bez pomoci milosti.“ Jedna paní mi vyprávěla konkrétní příklad rozpolcenosti člověka. Jeden muž stojí u okna a sám k sobě mluví: sladké pokušení odejdi. Tím sladkým pokušením byl pohled na spoře oděné brigádnice, které pozoroval ze své kanceláře. Jde o stále se opakující příběhy s otevřenými a často smutnými konci. Rozhodné úsilí a pomoc Boží milosti patří mezi tradiční a biblické prvky jak překonat rozpolcenost. Vzorem k překonání rozporuplnosti je Panna Maria a svatí.