Reptal obecný neboli člověk na vše reptající má za sebou dlouhou minulost. Ve starověku sv. Augustin v homilii, PLS 2 řekl: „Jistě shledáváš, že lidé reptají na svou dobu, že prý to bylo za dob našich rodičů lepší. Kdyby se mohli vrátit zpět do časů svých rodičů, i tam by reptali.“ Poučení o škodlivosti reptání ukazuje apoštol Pavel v prvním listu Korinťanům 10,1-13: „Nechci zajisté bratří, abyste nevěděli, že otcové naši všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem a všichni v oblace a v moři byli pokřtěni v Mojžíše a všichni jedli týž pokrm duchovní a všichni pili týž nápoj duchovní; pili jej totiž z duchovní skály, která šla s nimi, tou skalou pak byl Kristus. Avšak ve většině jich nezalíbilo se Bohu a zahynuli na pouští. To pak se událo jako předobraz pro nás, abychom nebyli žádostiví věcí zlých, jakož i oni jich zažádali; ani modláři nebuďte, jako (byli) někteří z nich jak je psáno: Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hráli. Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich v jednom dni dvacet tři tisíce; ani nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli, a zahynuli od hadů; ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a zahynuli od zhoubce. Toto pak všecko událo se jim předobrazně, napsáno však bylo k výstraze pro nás, na něž připadla doba poslední. A proto, kdo domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl.“ Do zaslíbené země z celku vyvoleného národa vešli jen jednotlivci jako Jozue a Káleb.

Reptání z Janova evangelia 6,41-43: „Židé reptali proti němu, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe:“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: ´Sestoupil jsem z nebe´?“ Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat.“ Církev Kristova má úkol podle svého Zakladatele hlásat správnou nauku a neustupovat reptalům, co odmítají víru a mravy jak je učí. V listu Judově je o nespokojených reptalech žijících podle svých vášní a lidech jen pozemsky smýšlejících v nichž není Duch. Reptání bývá projevem špatného lidského ducha a svádí k němu zlý duch. Církev nemá jako program reptání, ale oslavu Boha: „Vpravdě je důstojné a spasitelné, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, Bože, Otče všemohoucí (mše svatá).“

Bible, tradice a církevně uznaná mariánská zjevení nás neučí reptání, ale pokání. Pokud by lidé čas věnovaný reptání věnovali modlitbě růžence, mši svaté a pokání dávno by se mnoho věcí zlepšilo! Pokání na rozdíl od reptání zlé věci napravuje. Reptání zlé ukazuje, ale obvykle neřeší. O Panně Marii vzoru prožívání křesťanského života je v písni Ó, Maria Boží Máti: „Připomeň si kolik zlého svatá Matka zkusila. Pro spasení lidu svého bolest snášet musila. Nikdy nereptala, tak nám příklad dala. Děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát.“