Může být ten, kdo zapřel Krista vzorem v jeho následování? Víme, že toto platí o svatém Petru. Po opuštění nesprávných životních cest následují sv. Petra další osoby a stávají se světci. Patří mezi ně sv. Vincenc Ferrerský. Izidor Vondruška v Životopisech svatých o něm píše: „Vincenc byl od protipapeže Benedikta XIII. zavolán do Avignonu a jmenován správcem paláce papežského. Domlouval papeži Benediktu, aby hodnost složil, neboť byla naděje, že se takto ukončí rozkol západní v Církvi. Benedikt neposlechl, nabídl Vincenci hodnost kardinálskou. Vincenc ji nepřijal, nýbrž si vyžádal pouze svolení, aby mohl jako apoštolský misionář kázati slovo Boží kdekoli. Svolení obdržel a začal horlivě konati úřad apoštolský. Káral ostře vady duchovenstva i u lidu. Jedenadvacet let chodil z místa na místo a kázal. Ve Španělsku obrátil mnoho tisíc židů a mohamedánů na víru křesťanskou; poté kázal v jižní Francii, přeplavil se do Anglie a opět se vrátil do Francie.

Vincenc byl z nejslavnějších kazatelů, co jich kdy dějiny znají. Kázal o utrpení Páně a o posledním soudu. Líčil úchvatnými slovy hrůzy soudného dne a tresty zavrženců v pekle. Posluchači se dávali do usedavého pláče a Vincenci nezbývalo než ustati na chvíli v kázání. Řeči jeho nebyly uměle naučeny. Jen jednou, když kázal na dvoře kteréhosi knížete, přednášel kázání umělé, vybranými slovy, vypracované. A k podivu, kázání nemělo účinku. A když se Vincence ptali, proč toto kázání nemělo té mohutnosti a síly, jako obvyklá, řekl: „Dnes kázal bratr Vincenc, jindy káže Kristus.“ Od té doby Vincenc nikdy nevyhledával strojených obratů a vybraných slov, nýbrž kázal prostě a přirozeně. Řeči Vincencovy se podobaly rozvodněnému veletoku vše uchvacujícímu. Burcovaly hříšníky ze sna hříchu, bleskem osvěcovaly rozum, teplem zahřívaly srdce posluchačů a blažily je. Nejzarytější zločinci dávali se na cestu pokání, vilníci a frejířky zanechávali svých neřestí a nastupovali dráhu ctnosti. Zloději a podvodníci vraceli odcizený majetek. Marnivé ženy odkládaly drahocenné šaty a šperky. Zavilí nepřátelé si podávali ruce ke smíru. Vincenc kázal v řeči latinské anebo ve španělském nářečí, a přece mu rozuměli posluchači různých zemí, neboť jeho zjev a zvučný hlas jeho mluvily do duší silou tajemnou, takže se jim zdálo, že poslouchají anděla ne člověka. Když Vincenc vkročil do města, vycházeli mu v ústrety biskupové, kněží, velmožové a lid s korouhvemi a kříži za hlaholu zvonů.

Vincenc odmítal slavné vítaní říkávaje: „Já sám jsem hříšník, jsem smrad, celý svůj život jsem smrad.“ Lidé opouštěli svou práci a spěchali na místo, kde kázal, buď v chrámu Páně nebo na náměstí anebo na širé pole. I nemocní starci se vlekli za ním. V průvodu jeho bývali kněží, kteří zpovídali kajícníky, pak také zpěváci mající sebou i malé varhany, aby kdekoli v poli nebo v lese se mohly konat služby Boží, posléze také zbožní mužové, pečující o udržení pořádku. Vincence provázeli veřejní notáři a písaři, aby bez meškání napsali listiny o smíru nebo o smlouvách a aby listiny ty opatřovali úřední pečetí. Odcházel-li Vincenc z města, následoval ho lid v zástupech několik hodin cesty, zpívaje nábožné písně. Všude, kudy Vincenc na apoštolských cestách se bral, budovaly se chrámy, chudobince, nemocnice, ale také mosty, hráze proti povodním, silnice a stezky. Vincenc věřícím lidem slavený a velebený žil chudě a skromně. Každodenně se bičoval, a nemohl-li se pro nemoc bičovat sám, dal se bičovat od svého druha žádaje, aby bičování vykonáno bylo důkladně. Kázal několikrát za den. V jídle byl vždy střídmý. Cesty konal na oslu, oděn prostým oděvem řeholním, oči maje sklopeny k zemi. Poslední dvě léta své misionářské činnosti dlel v Bretoňsku. Tam ochuravěl ohromnými námahami, tu pak chodil na kazatelnu o berlách. Když nemohl ani o berlách vystoupit na kazatelnu, dával se tam vynášet a kázal s mladickým zápalem Seznav, že mu nastává konec života, přijal svaté svátosti, dal si předčítat část Písma svatého o utrpení Páně, kající žalmy a litanie ke všem svatým skonal 5. dubna roku 1419 ve Vanes.“ Sv. Vincenc žil v době Jana Husa a nasměroval oproti němu věci k pravé duchovní obnově nadčasové povahy.

Socha sv. Vincence Ferrezia stojí vedle sochy sv. Prokopa na Karlově mostě v Praze. Sv. Vincent křísí mrtvého. Před ním je kajícník a na levici člověk ducha zlého zbavený. Na podstavci vytesán je obraz vzkříšení těl na konci světa a poprsí Žida a mohamedánského Saracena. Nápis v podstavci: pomník tento nákladem hraběte Roméda Jana Thuna r. 1712 zhotoven byl od Ferdinanda Brokofa na počest sv. Vincentu a sv. Prokopu. Pod sochou sv. Vincence je nápis: „Vzkřísil 40 lidí, obrátil 100.000 hříšníků, přivedl 8.000 Saracenů na víru katolickou a 2.500 Židů ku Kristu.”