Starý člověk ve své paměti uchovává bohatou minulost. Dokáže si často velmi podrobně vzpomenout na události ze svého dětství a mládí. Svoji blízkou minulost mnohdy zapomíná. Nemůže se rozpomenout na to, co měl včera na jídlo atd. Jinak co do viny je tomu, když si člověk upravuje minulost z osobních důvodů. Slyšíme-li to, co často tvrdí rozvedení lidé, tak si můžeme klást otázku, zda jde vlastně o stejnou osobu a opravdu se tak změnila během manželství. Za svobodna šlo o bytost bezkazovou a případné výhrady a poukazy na stinné stránky byly v zamilovanosti vyvraceny. Lidé byli přesvědčování o tom, jak se k sobě hodí. Po letech vzájemného manželského života nastalo odcizení. Je zde situace, kdy před a po zmíněném rozvodu jsou lidé poučováni o stavu přesně opačném. Nejen v těchto případech není snadné se od subjektivní historie dostat k historii objektivní. Přehodnocování minulosti svého života u rozvedeného je ukázkou příčin a podmínek, jež toto přehodnocování ovlivňují. Nejen člověk zamilovaný a rozvedený manipuluje minulost z osobních důvodů.

Co se stalo v roce 1989 a od té doby? Pokud bychom na ulici zastavili deset lidí, tak bychom se divili, jak se liší jejich výpovědi. Otazníky nad dějinami osobními, rodinnými a místními jsou podobné otazníkům nad dějinami státními a světovými. Vzpomínám si na rozpravu s jedním marxistickým ideologem, který o historii padesátých let 20. století řekl, že jinak to vidí farář, který byl zavřený v kriminále a jinak ten, kdo ho zavřel. Na otázku, zda je možná objektivní historie neodpověděl. Ze středověku s větším vlivem Církve jsou často připomínána negativa Skutečnost staveb inspirovaných vírou, umění sochařů, malířů, nauka a život řady světců se pozitivně nezmiňuje. 20. století se pro technický pokrok vidí jako doba největšího vzestupu ačkoli duchovně a mravně v nacismu a komunismu šlo o hluboký duchovní propad, který pokračuje i současnosti 21. století.

F. Ekert píše v Církev vítězná o snaze zabránit znát historickou pravdu: “Za panování Římského císaře Maximiana Herkulea(286—305) dal soudce podpálit hranici dříví a oba křesťanské reky do ohně vhodit. Ale poodivným řizením Božim neuškodil jim oheň. I modlili se velikým hlasem : „Zveleben budiž Hospodin, jenž navštívil a vysvobodil lid svůj!“ Mnozí z pohanů vidouce to užásli a zvolali: „V pravdě, veliký je Bůh křesťanů’“, jiní pak křičeli: „Ať zhynou ti zločinci a kouzelníci, aby děti naše proti bohům nesvedli! Ať jsou odvedeni, aby městu našemu
zkáza nehrozila!“ I rozkázal Anolin, aby Firmus a Rustik byli za město na břeh řeky Adiže odvedeni, sukovitými
kyji ubiti a posléze mečem sťati. Když se to stalo, poručil soudce zápisy tohoto soudu spálit: „Kdo by tyto spisy
četl, mohl by snadno v blud upadnouti a hroby těchto pošetilců vice ctiti, než chrámy bohů našich“

V poctivém křesťanství je rozhodující kritérium hříchu a svatosti, překračování nebo plnění Desatera z lásky k Bohu, sobě a bližnímu. Taková historie uzdravuje minulost a správně usměrňuje budoucnost. Podle hříchu a svatosti hodnotí jedince i celek lidstva Bůh. Bůh je vševědoucí a tak u něj je objektivní historie pro jedince i celé lidstvo, která v plnosti bude zveřejněna při Posledním soudu. Boží všemohoucnost již po smrti každého člověka dává každému co mu patří: hříšníkům peklo a světcům nebe. Očistec je dáván dočasně různě velký podle velikosti menších hříchů pro něž se neskončí v pekle. Náprava špatné minulosti se děje pokáním a svatou zpovědí.