Jeden kněz mi vyprávěl, jak po návratu z komunistického vězení nemohl veřejně jako kněz působit. Chodil do práce tak, že ráno ve 4 hodiny vstal, rozjímal a sloužil celé roky soukromně každý den mši svatou podobně jako klášter bez fyzické přítomnosti lidí. Jeden příklad odmítání „soukromé“ mše svaté: Rodina jde při dovolené do kostela a tam se potká s knězem. Kněz se ptá: „Zůstanete na mši sv.? Pokud ano, tak bude mše svatá. Pokud lidé nepřijdou, tak mši svatou nesloužím.“ Je správné sloužit mši svatou i bez lidí anebo jsou lidé nutní, aby mše svatá byla? Jaký je názor Církve? Pius XII., encyklika Mediator Dei: 95: „Nesprávně se v této věci poukazuje na sociální povahu eucharistické oběti. Neboť kdykoliv kněz obnovuje to, co božský Vykupitel vykonal při poslední večeři, skutečně se dokonává oběť: a tato oběť má vždycky a všude, nutně a svou vlastní podstatou ráz veřejný a sociální, neboť ten, kdo ji obětuje, jedná jménem Kristovým a věřících, jejichž hlavou je božský Vykupitel a přináší ji Bohu za svatou Církev katolickou a za živé a za mrtvé. (Římský misál, mešní kánon). A to se nepochybně děje, ať jsou věřící přítomni – a my si přejeme a doporučujeme, aby se účastnili v co nejhojnějším počtu a co nejzbožněji – nebo nejsou, protože se nijak nevyžaduje, aby lid schválil, co koná přisluhovatel svatých tajemství.“

II. Vatikánský koncil v dekretu o kněžské službě čl. 13 má slova Pavla VI. z encykliky Mysterium fidei: “Neboť žádná mše, i když ji kněz slouží soukromě, není přece soukromá, nýbrž je úkonem Krista a Církve; Církev totiž učí, že v oběti, kterou přináší, obětuje sama sebe jako všeobecnou oběť a jedinou a nekonečnou výkupnou sílu oběti kříže přivlastňuje celému světu k spasení. Vždyť každá mše, která se slouží, je přinášena nejen za naši spásu, ale také za spásu celého světa (…) Proto otcovsky a důrazně doporučujeme kněžím, kteří jsou naší radostí a korunou v Pánu, aby (…) každodenně důstojně a zbožně sloužili mši svatou.””

NOM liturgie s postavením kněze čelem k lidu navozuje více myšlenky na lidi než na Boha. NOM liturgie zavádí odlišnosti na něž Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci reagují 5. června 1969 v Stručném kritickém rozboru NOM. Je tam i o „soukromé mši sv.“: V novém mešním řádu jest postavení věřících autonomní (absoluta), a tedy zcela falešné. Od definice mše jako shromáždění věřících („Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího…“ /č. 7/) až k pozdravu, který pronáší kněz k lidu a který má shromážděné obci vyjádřit „přítomnost“ Páně. Tímto pozdravem a odpovědí lidu prý se projevuje tajemství shromážděné Církve. („Potom kněz pozdravem probudí ve shromážděných vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné Církve“ /č. 28/.) Tedy pravá přítomnost Kristova, ale ve skutečnosti jen duchovním způsobem; a „tajemství Církve“, ovšem jen jako pouhého shromáždění, které takovou přítomnost naznačuje a vyprošuje. To se pořád opakuje: společenský ráz mše je zatvrzele zdůrazňován (č. 74 až 152); neslýchané je rozlišování mezi „Missa cum populo – mše s účastí lidu“ a „Missa sine populo – mše bez účasti lidu“ (č. 77 a 209); v definici „oratio universalis seu fidelium“ („V přímluvách neboli modlitbě věřících vykonává lid poslání svého kněžství…“ /č. 45/) se ještě jednou zdůrazňuje „kněžský úřad lidu“, což je dvojsmyslné, neboť se zamlčuje jeho podřízení úřadu kněze, který je nadto jakožto posvěcený prostředník tlumočníkem lidu v modlitbě „Te igitur“ a v obou „Memento“. Ve „třetí eucharistické modlitbě“ („Vere Sanctus – Vpravdě jsi svatý…“) se k Pánu promlouvá: „populum tibi congregare non desinis, ut a solis ortu usque ad occasum oblatio munda offeratur nomini tuo – a ustavičně si shromažďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu přinášena oběť čistá.“ Přičemž ono „aby“ snadno svádí k myšlence, že nepostradatelným činitelem při mši je lid, a nikoli kněz. Poněvadž se tu přesně neříká, kdo obětuje, jeví se lid, jako by byl sám vybaven autonomní kněžskou plnou mocí. Ještě krok dále a nikoho by nepřekvapovalo, kdyby bylo lidu dovoleno v dohledné době, aby pronášel spolu s knězem proměňovací slova (což se ostatně už tu a tam děje).

Postavení kněze se snižuje na minimum, mění a falšuje. Především ve vztahu k lidu, jemuž má být pouhým „předsedajícím“ nebo „bratrem“ (nikoli prostředníkem) a tak se také nejčastěji označuje, ačkoliv je ve skutečnosti posvěceným knězem, který celebruje „in persona Christi – v osobě Kristově“. Potom ve vztahu k Církvi, neboť se označuje jako „quidam de populo – někdo z lidu“. V definici epiklese (č. 55c) se vzývání připisuje anonymně Církvi; úloha kněze je zrušena. Při Confiteor, které se stalo kolektivním, není už kněz soudcem, svědkem a přímluvčím u Boha; je tedy logické, že se mu už neukládá, aby udělil absoluci, která je fakticky odstraněna. Kněz je „integrován“ s „bratřími“. Tak („bratře“) ho dokonce jmenuje ministrant v Confiteor při „mši bez účasti lidu“. Již před touto poslední reformou byl odstraněn významný rozdíl mezi přijímáním kněze – což je okamžik, kdy se Nejvyšší a Věčný Kněz a ten, který jednal v jeho osobě, nejúžeji sjednocují (čímž se oběť završuje) – a přijímáním věřících. V Novém mešním řádu se nevyskytuje ani slovo o pravomoci kněze-obětníka, o jeho konsekračním úkonu a o skutečné přítomnosti eucharistické, která nastává skrze kněžský úkon. Zdá se, že katolický kněz už není nic víc než nějaký protestantský pastor.“

Tridentský koncil v 22. zasedání o mši svaté má hlavu 6: „Posvátná synoda by si sice přála, aby věřící přítomní při jednotlivých mších přijímali nejen duchovní touhou, nýbrž také svátostným přijímáním eucharistie, jímž se k nám účinněji dostane plod této nejsvětější oběti. Přesto však, nebude-li to pořád, kvůli tomu nezavrhuje jako soukromé a nedovolené ony mše, v nichž svátostně přijímá samotný kněz, nýbrž schvaluje je a tak doporučuje, protože totiž i ony mše mají být považovány za věc skutečně společnou všem, dílem proto, že v nich lid přijímá duchovně, dílem však proto, že veřejným služebníkem nemají být slouženy jen za něj samého, nýbrž za všechny věřící, kteří náležejí k tělu Kristovu.“

Postoj k soukromé mši svaté souvisí s chápáním toho co musí, může a nesmí být u liturgie.