Jeden kněz mi vyprávěl, jak po návratu z komunistického vězení nemohl veřejně jako kněz působit. Chodil do práce tak, že ráno ve 4 hodiny vstal, rozjímal a sloužil celé roky soukromně každý den mši svatou podobně jako klášter bez fyzické přítomnosti lidí. Jeden příklad odmítání „soukromé“ mše svaté: Rodina jde při dovolené do kostela a tam se potká s knězem. Kněz se ptá: „Zůstanete na mši sv.? Pokud ano, tak bude mše svatá. Pokud lidé nepřijdou, tak mši svatou nesloužím.“ Je správné sloužit mši svatou i bez lidí anebo jsou lidé nutní, aby mše svatá byla? Jaký je názor Církve? Pius XII., encyklika Mediator Dei: 95: „Nesprávně se v této věci poukazuje na sociální povahu eucharistické oběti. Neboť kdykoliv kněz obnovuje to, co božský Vykupitel vykonal při poslední večeři, skutečně se dokonává oběť: a tato oběť má vždycky a všude, nutně a svou vlastní podstatou ráz veřejný a sociální, neboť ten, kdo ji obětuje, jedná jménem Kristovým a věřících, jejichž hlavou je božský Vykupitel a přináší ji Bohu za svatou Církev katolickou a za živé a za mrtvé. (Římský misál, mešní kánon). A to se nepochybně děje, ať jsou věřící přítomni – a my si přejeme a doporučujeme, aby se účastnili v co nejhojnějším počtu a co nejzbožněji – nebo nejsou, protože se nijak nevyžaduje, aby lid schválil, co koná přisluhovatel svatých tajemství.“

Pavel VI., encyklika Mysterium fidei: „Měli bychom se také zmínit o „veřejné a společenské povaze každé mše svaté“, což je závěr, který jasně vyplývá z nauky, jíž jsme se právě zabývali. I kdyby totiž měl kněz sloužit mši svatou soukromně, ona sama něčím soukromým není; jedná se o úkon Krista a Církve. V přinášení této Oběti se Církev učí předkládat sebe samu jako oběť za všechny. Pro spásu celého světa navíc zpřítomňuje jedinou, bezmeznou výkupnou moc Oběti na Kříži. Žádná mše svatá totiž není přinášena jen za naši vlastní spásu, ale za spásu celého světa.“ NOM liturgie s postavením kněze čelem k lidu navozuje více myšlenky na lidi než na Boha. NOM liturgie zavádí odlišnosti na něž Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci reagují 5. června 1969 v Stručném kritickém rozboru NOM. Je tam i o „soukromé mši sv.“: V novém mešním řádu jest postavení věřících autonomní (absoluta), a tedy zcela falešné. Od definice mše jako shromáždění věřících („Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího…“ /č. 7/) až k pozdravu, který pronáší kněz k lidu a který má shromážděné obci vyjádřit „přítomnost“ Páně. Tímto pozdravem a odpovědí lidu prý se projevuje tajemství shromážděné Církve. („Potom kněz pozdravem probudí ve shromážděných vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné Církve“ /č. 28/.) Tedy pravá přítomnost Kristova, ale ve skutečnosti jen duchovním způsobem; a „tajemství Církve“, ovšem jen jako pouhého shromáždění, které takovou přítomnost naznačuje a vyprošuje. To se pořád opakuje: společenský ráz mše je zatvrzele zdůrazňován (č. 74 až 152); neslýchané je rozlišování mezi „Missa cum populo – mše s účastí lidu“ a „Missa sine populo – mše bez účasti lidu“ (č. 77 a 209); v definici „oratio universalis seu fidelium“ („V přímluvách neboli modlitbě věřících vykonává lid poslání svého kněžství…“ /č. 45/) se ještě jednou zdůrazňuje „kněžský úřad lidu“, což je dvojsmyslné, neboť se zamlčuje jeho podřízení úřadu kněze, který je nadto jakožto posvěcený prostředník tlumočníkem lidu v modlitbě „Te igitur“ a v obou „Memento“. Ve „třetí eucharistické modlitbě“ („Vere Sanctus – Vpravdě jsi svatý…“) se k Pánu promlouvá: „populum tibi congregare non desinis, ut a solis ortu usque ad occasum oblatio munda offeratur nomini tuo – a ustavičně si shromažďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu přinášena oběť čistá.“ Přičemž ono „aby“ snadno svádí k myšlence, že nepostradatelným činitelem při mši je lid, a nikoli kněz. Poněvadž se tu přesně neříká, kdo obětuje, jeví se lid, jako by byl sám vybaven autonomní kněžskou plnou mocí. Ještě krok dále a nikoho by nepřekvapovalo, kdyby bylo lidu dovoleno v dohledné době, aby pronášel spolu s knězem proměňovací slova (což se ostatně už tu a tam děje).

Postavení kněze se snižuje na minimum, mění a falšuje. Především ve vztahu k lidu, jemuž má být pouhým „předsedajícím“ nebo „bratrem“ (nikoli prostředníkem) a tak se také nejčastěji označuje, ačkoliv je ve skutečnosti posvěceným knězem, který celebruje „in persona Christi – v osobě Kristově“. Potom ve vztahu k Církvi, neboť se označuje jako „quidam de populo – někdo z lidu“. V definici epiklese (č. 55c) se vzývání připisuje anonymně Církvi; úloha kněze je zrušena. Při Confiteor, které se stalo kolektivním, není už kněz soudcem, svědkem a přímluvčím u Boha; je tedy logické, že se mu už neukládá, aby udělil absoluci, která je fakticky odstraněna. Kněz je „integrován“ s „bratřími“. Tak („bratře“) ho dokonce jmenuje ministrant v Confiteor při „mši bez účasti lidu“. Již před touto poslední reformou byl odstraněn významný rozdíl mezi přijímáním kněze – což je okamžik, kdy se Nejvyšší a Věčný Kněz a ten, který jednal v jeho osobě, nejúžeji sjednocují (čímž se oběť završuje) – a přijímáním věřících. V Novém mešním řádu se nevyskytuje ani slovo o pravomoci kněze-obětníka, o jeho konsekračním úkonu a o skutečné přítomnosti eucharistické, která nastává skrze kněžský úkon. Zdá se, že katolický kněz už není nic víc než nějaký protestantský pastor.“

Tridentský koncil v 22. zasedání o mši svaté má hlavu 6: „Posvátná synoda by si sice přála, aby věřící přítomní při jednotlivých mších přijímali nejen duchovní touhou, nýbrž také svátostným přijímáním eucharistie, jímž se k nám účinněji dostane plod této nejsvětější oběti. Přesto však, nebude-li to pořád, kvůli tomu nezavrhuje jako soukromé a nedovolené ony mše, v nichž svátostně přijímá samotný kněz, nýbrž schvaluje je a tak doporučuje, protože totiž i ony mše mají být považovány za věc skutečně společnou všem, dílem proto, že v nich lid přijímá duchovně, dílem však proto, že veřejným služebníkem nemají být slouženy jen za něj samého, nýbrž za všechny věřící, kteří náležejí k tělu Kristovu.“

Postoj k soukromé mši svaté souvisí s chápáním toho co musí, může a nesmí být u liturgie.