Katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 má v č. 72 hříchy proti víře: „K jinověrcům se máme chovat snášenlivě. Pro jejich víru jimi neopovrhujeme, neposmíváme se jim a nepronásledujeme je. Byl by to hřích proti lásce k bližnímu. Proto praví svatý Augustin: „Bludy potírejte, bloudící milujte!“ Kdo byl od mala vychován v nepravé víře a pokládá ji pevně za pravou, nemá za to hřích, dokud nepozná víru pravou. Je však výslovně zakázáno chodit na kázání a bohoslužby jinověrců, přijímat od nich svátosti a být jim kmotry při náboženských úkonech. Jen v poměru k pravoslavným je to za určitých podmínek dovoleno. Bližší vysvětlí kněz.“

To bližší, co by měl vysvětlit kněz, je v dekretu II. Vatikánského koncilu o katolických východních církvích Orientalium ecclesiarum. Čl. 26: „Boží zákon zakazuje spoluúčast v bohoslužbě, jestliže škodí jednotě Církve nebo obsahuje formální schvalování bludu, nebezpečí odpadu od víry, pohoršení nebo náboženské lhostejnosti. (31)((31/Tato nauka platí i u odloučených církví.)) Pastorační praxe však ukazuje, že pokud jde o východní bratry, je možné a nutné přihlížet k rozličným okolnostem u jednotlivců, u nichž ani není porušována jednota Církve, ani není třeba se obávat nebezpečí, a naproti tomu se hlásí naléhavá potřeba vzhledem ke spáse nebo pro duchovní dobro lidí. Proto katolická církev se zřetelem na dobové, místní a osobní okolnosti často posuzovala a posuzuje tuto skutečnost mírněji; dává všem prostředky spásy i svědectví lásky mezi křesťany účastí na svátostech a jiných posvátných úkonech nebo věcech. Toto vše posvátný sněm uvážil, a v zájmu toho, „aby se naše přísné posuzování nestalo překážkou těm, o jejichž spásu jde“, (32)((32/Sv. Bazil Vel., Epist. can. ad Amphilochium: PG 32, 669B.)) a také aby se více působilo ve prospěch jednoty s odloučenými východními církvemi, ustanovuje, aby se postupovalo takto:
Čl. 27 Při zachování připomenutých zásad se mohou udělovat svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných východním křesťanům, kteří jsou bez viny odloučeni od katolické církve, jestliže sami o ně žádají a jsou řádně připraveni. I katolíkům je dovoleno žádat tyto svátosti od těch nekatolických kněží, v jejichž církvi se svátosti platně udělují, kdykoli to radí nutnost nebo opravdový duchovní užitek, a přístup ke katolickému knězi je fyzicky nebo morálně nemožný. (33)((33/Za podklad zmírnění se považuje: 1. platnost svátostí, 2. upřímný úmysl a dispozice, 3. nutnost pro věčnou spásu, 4. nepřítomnost vlastního kněze, 5. vyloučení nebezpečí, kterých je třeba se varovat, a vyloučení formálního souhlasu s bludem.))

U protestantismu není svátost oltářní a pokání s možností communicatio in sacris. Na škodlivou praxi reaguje Redemptionis sacramentum z roku 2004 v části Nejtěžší zločiny pod č.172: „Nejtěžší zločiny proti svatosti Nejsvětější oběti a svátosti eucharistie se posuzují podle „Norem vyhrazených Kongregaci pro nauku víry“ Bod 172 c): „zakázané sloužení mše svaté spolu se služebníky církevních společenství, která nemají apoštolskou posloupnost a neuznávají svátostnou důstojnost kněžského svěcení“
Č. 184. Každý katolík, ať kněz, jáhen, nebo věřící laik, má právo podat stížnost o liturgickém nepořádku diecéznímu biskupovi, oprávněnému ordináři jemu zrovnoprávněnému nebo přímo na Apoštolský stolec. Je však náležité, aby stížnost byla pokud možno podána nejprve diecéznímu biskupovi. To ať se děje v duchu pravdy a lásky.“