Máš slabou víru? Nenacházíš sílu k životu podle víry? Nedokážeš víru šířit? Máš strach víru vyznávat? Bojíš se bojovat proti nepřátelům spásy? Co s tím udělat? Odpověď dává Katechismus kardinála Tomáška: „Co je biřmování? Biřmování je svátost, kterou je pokřtěný člověk od Ducha Svatého posilňován ve víře, aby podle ní žil, ji šířil, statečně vyznával a proti nepřátelům spásy zmužile bojoval.“ Duch II. Vatikánského koncilu se musí hodně změnit, aby byl podle biřmování, svátosti Ducha Svatého. Biřmování patří mezi jednu ze sedmi svátostí. Sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická III,72 má otázku 7 zda biřmování uděluje milost milým činícím. Odpovídá: „Musí se říci, že v této svátosti, jak bylo řečeno se dává pokřtěnému Duch Svatý k síle, jako byl dán apoštolům v den Letnic, jak se čte Skutky ap. 2 kap. a jako byl dáván pokřtěným vzkládáním rukou apoštolů, jak je v Skutcích ap. 8 kap. Bylo však ukázáno v První části, že seslání Ducha Svatého je pouze s milostí milým činící. Z čehož je zjevné, že se uděluje v této svátosti milost milým činícím.“

Profesor Václav Wolf v knize „Syntéza víry“ píše: „Biřmování je svátost duchovní dospělosti. Jak již naznačuje latinský název ´confirmatio´ (=zpevnění), jde u této svátosti o upevnění duchovního života, který byl ve svém základě člověku darován při křtu. Tato svátost má zvláštní vztah k Duchu Svatému a k letničním událostem, při kterých byli apoštolové za doprovodu nadpřirozených, smyslově vnímatelných jevů Duchem Svatým naplněni (Skt 2,1-11). Chrámem Ducha Svatého je sice křesťan již od chvíle svého ospravedlnění při křtu. Toto nadpřirozené křestní vybavení má však zpravidla intenzitu dostačující pro etapu duchovního dětství, nikoliv pro stadium plně osobní, vyznavačské dospělosti. Biřmováním má tedy dobře disponovaný křesťan získat víru, která není již vědomě motivována pouze lidskou autoritou rodičů, duchovních osob nebo křesťanského společenství, ale která vychází z plného osobního přesvědčení, a může být proto též předávána ostatním. Bývá tedy typickým rysem křesťanských církevních komunit, které tuto svátost nemají, že nedostatek svátostné plnosti Ducha Svatého je pak uměle nahrazován emotivní exaltací a sektářsky netolerantním aktivismem. Jako ostatní svátosti byla i tato svátost ustanovena samým Ježíšem Kristem. Nebyla tedy ustanovena pouze autoritou apoštolů, ani – jak se domnívali někteří scholastičtí teologové – až na sněmu v Meaux (r. 845). Protože tato svátost navazuje na letniční události, které se staly až po skončení viditelného Ježíšova poslání, musel Kristus tuto svátost ustanovit prostřednictvím svých příslibů (promittendo) (Jan 7,38n., Jan 14,16n., Lk 24,49, Sk 1,5). Apoštolové udělovali tuto svátost vzkládáním rukou a modlitbami k Duchu Svatému (Sk 8.15.17, Sk 19,6). Podobně i dnes…“

Tridentský koncil se vyjadřuje o biřmování krátce, ale jasně. V kánonu 1: „Kdo by prohlásil, že biřmování pokřtěných je zbytečnou ceremonií, a ne spíše pravou a vlastní svátostí, anebo že dříve nebylo ničím jiným než jakousi katechezí, při níž blízcí dospělosti před Církví vykládali zdůvodnění své víry, ten nechť je vyobcován.“ Kánon 2: „Kdo by prohlásil, že urážejí Ducha Svatého ti, kteří křižmu svatého biřmování přikládají nějakou moc, ten nechť je vyobcován.“ Rovněž II. Vatikánský koncil pojednává o biřmování střídmě. V konstituci o posvátné liturgii v čl. 71 takto: „Obřad biřmování ať se upraví s tím záměrem, aby jasněji vynikla vnitřní souvislost této svátosti s celým zasvěcením do křesťanství. Proto je vhodné před přijetím biřmováním vykonat obnovu křestního slibu. Biřmování se může udělovat ve mši, jsou-li pro to příznivé podmínky. Pro obřad mimo mši ať se pořídí texty, jež by se daly použít jako úvod.“ Udělování biřmování mimo mši sv. by měla být dle koncilu prakticky rovnocenná varianta, umožňující místo spojení se svátostí oltářní spojit biřmování se křtem při doporučené obnově křestního slibu. Kardinál Tomášek doporučuje v katechismu obnovu křestního slibu zvláště v den svých narozenin, ve výročí svého křtu, v den jmenin, každou neděli v kostele, po svatém přijímání a při svatém biřmování. Křestní slib začíná otázkou o zřeknutí se zlého ducha. To je nutná podmínka, aby do duše mohl přijít dobrý Duch. Tak jako nádobu se špatným obsahem vylijeme, abychom do ní mohli dát obsah kvalitní, tak z nádoby duše vylijeme močůvku hříchů, aby mohla být naplněna vínem milostí Ducha Svatého. Poslední otázkou křestního slibu je „Věříš v Ducha Svatého?“ Ten, kdo věří v Ducha Svatého, tak má zájem přijmou svátost v níž se Duch Svatý uděluje.

Tak jako se obnovují účinky křtu obnovou křestního slibu a jeho plněním, tak se má obnovovat účinek biřmování zříkáním se zlého ducha a hříchu a otevřeností vůči milostem Ducha Svaté. Proti biřmování se proviňuje, kdo je z vlastní viny nepřijme, kdo ji přijme špatně a kdo po jejím přijetí žije opak toho, co biřmování uděluje. Skutky apoštolů ukazují jak Duch Svatý je udělován a stále vzýván. Tak tomu má být u Církve až do konce světa. Je to Církev s členy, kteří posíleni ve víře podle ní žijí, víru šíří, statečně vyznávají a proti nepřátelům spásy zmužile bojují.