Současné USA a Západ není pastoračním vzorem, ale odstrašujícím příkladem. Průzkum Gallupova ústavu v roce 1958 ukázal, že tři ze čtyř amerických katolíků pravidelně navštěvují nedělní mši svatou; v roce 2000 se toto číslo blížilo jednomu ze čtyř. Největší diecéze USA Los Angeles za kardinála Mahonyho koná pastoraci tak, že vyplatí odškodné obětem sexuálních přečinů 660 milionů dolarů. Tato a další fakta jsou v knize Ztracení od Philipa F. Lawlera. Biskup F. Bruskewitz z Lincolnu o této knize: „Četba Lawlerovy mistrovské analýzy je vystřízlivěním a současně naléhavou pobídkou k opravdové obnově. Má-li sv. Jan Zlatoústý pravdu, když říká, že cesta do pekla je dlážděna biskupskými hlavami, pak by bylo chybou, kdyby nějaký biskup nebo kněz nechal tuto knihu bez povšimnutí.“ Čteme: „…je nepopíratelnou pravdou, že až do zahajovacího zasedání II. Vatikánského koncilu každý věděl, v co katolíci věří a co od nich jejich víra vyžaduje. Každý informovaný Američan – katolík i nekatolík – věděl, že katolíci mají chodit v neděli na mši svatou, modlit se růženec, v pátek nejíst maso, a pokud žijí v manželství, zůstat v něm až do smrti. Během několika let po ukončení koncilu v prosinci 1965 byly všechny tyto jistoty ty tam. V rozporu s obecným míněním 2. vatikánský koncil po radikálních změnách v Církvi nevolal. Dokumenty, které z koncilu skutečně vzešly, žádnou starou nauku nezpochybnily, ani nezaváděly novou. Pokud se otcové koncilu věroučnými otázkami zabývali, bez výjimky tradiční víru potvrdily.“

Kniha zasazuje praktikování pedofilie, správně v 81% homosexuality, do širšího rámce: „Katolická morálka je proslulá přísností, pokud jde o sexuální hříchy. V Evangeliu jen málokterá Ježíšova slova znějí tak silně jako ta, jimiž odsuzuje lidi, kteří kazí nevinné mládí: „Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře“ (Lk 17,2). Církevní představitelé po staletí jednali podle toho. Sv. Basil, průkopník mnišství ve východní Církvi ve 4. století, stanovil, že každý mnich, který obtěžoval mladé muže, bude po zbytek svého života sledován, aby neměl nikdy příležitost své zločiny opakovat. Sv. Petr Damiani napsal ve své knize o Gomoře (1096): „Docházíme k závěru, že jako zákon trestá svatokrádežného prznitele panny, musí být také ten, kdo zneužije duchovního syna, všemi způsoby zbaven svého úřadu v Církvi.“ Kodex kanonického práva, vnitřní zákon Církve, odráží moudrost, kterou Církev nashromáždila za dvacet století, po něž pozorovala lidskou křehkost. Kodex popisuje postup, jímž je třeba se řídit, když jsou kněží obviněni ze sexuálního zneužití, a stanovuje přísné tresty pro ty, kteří jsou shledáni vinnými. Američtí biskupové však prakticky nikdy v posledních letech ustanovení kanonického práva neuplatňovali. Přečiny řešili neformálně, a to i tehdy, když byli titíž kněží obviňování znovu a znovu.“

CIC z roku 1983 v části Zločiny proti zvláštním povinnostem, kán.1395 § 2: „Duchovní, který spáchal jiný zločin proti šestému přikázání Desatera a zločin byl spáchán násilím nebo hrozbami nebo veřejně nebo s nezletilou osobou pod šestnáct roků, bude potrestán spravedlivými tresty, a jestliže to případ vyžaduje, i propuštěním z duchovenského stavu.“ V knize Ztracení čteme: „V roce 1215 IV. lateránský koncil připomněl biskupům povinnost pachatele zneužití přísně potrestat: „Preláti, kteří se odvažují podporovat takové, budou podléhat podobnému trestu jako oni“ prohlásil koncil. V roce 1568 papež Pius V. naříkal nad tím, že jsou papežské státy „poskvrněny“ sexuálním zneužíváním. Aby tuto „odpornou zvrácenost“ omezil rozhodl, že každý kněz, jenž bude shledán vinným ze sexuálního zneužívání, bude zbaven kněžského stavu a privilegií a bude předán světským soudům. Světský soud jejich zločiny pravděpodobně potrestá smrtí; tato vyhlídka papeže vůbec netrápila. Pius V. – jehož dnes katolíci znají jako svatého Pia V. – naopak řekl, že přísný trest bude užitečnou zprávou pro jiné kněze, kteří by byli v pokušení zneužívat děti. Klidně poznamenal, že “každého, kdo se neděsí zkázy duše, jistě odradí mstící meč světského ramene.“

CIC z roku 1983 kán. 1394 § 1: „Duchovní, který žije v konkubinátě, kromě případu, o němž v kán. 1394 (o automatické suspensi při neplatném manželství), a duchovní setrvávající s pohoršením v jiném vnějším hříchu proti šestému přikázání Desatera bude potrestán suspenzí, ke které, jestliže po napomenutí setrvá ve zločinu, mohou být postupně přidávány další tresty, třeba i propuštění z duchovenského stavu.“
Tridentský koncil, dekret o reformě o uzavírání manželství 11.11.1563 v hlavě 8: „Je těžkým hříchem, mají-li svobodní lidé souložnice. A je přetěžkým hříchem a zvláštním pohrdáním touto velkou svátostí, jestliže v tomto stavu zavržení žijí ženatí a odvažují se živit a držet si takové souložnice někdy i doma, a to také vedle manželky. Proto svatá synoda, aby tomuto tak velkému zlu čelila vhodným prostředky, stanoví, aby takovíto konkubináři, ať svobodní nebo ženatí, jakéhokoli stavu, hodnosti a postavení byli poté, co byli ordinářem v této věci, a to z moci úřední třikrát napomenuti a přesto souložnice nevyhnali a styk s nimi nepřerušili, potrestáni exkomunikací. A té nechť nejsou zproštěni, dokud nebude zjevné, že napomenutí uposlechli. Jestliže pak setrvají v konkubinátu bez ohledu na cenzury po dobu jednoho roku, ať proti nim ordinář postupuje přísně podle závažnosti provinění. Ženy, ať vdané nebo svobodné, které s cizoložníky nebo konkubináři veřejně žijí a po trojím napomenutí neuposlechnou, nechť jsou místními ordináři i bez návrhu třetí osoby z úřední moci přísně potrestány podle závažnosti provinění a nechť jsou vyhnány z města či diecéze, a to podle uvážení ordináře, bude-li třeba i s přizváním světského ramene. Ostatní tresty proti cizoložníkům a konkubinářům zůstávají v platnosti.“

List Židům 13,4: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9). Luther, O manželství a jeho bludy: „Pokud jde o rozvod, je to stále diskutabilní otázka, zda je přípustný. Co se mě týká, já před ním dávám přednost bigamii.“ Moderní pastorace má nejednou větší zájem o bludy evangelíků podle Luthera než o dogmatiku a morálku Tridentského koncilu. Pastorace podle zkušeností 20. století Církve je jediná správná cesta potvrzená i opakem moderní současné pastorace, kterou II. Vatikánský koncil ve svých dokumentech nepřikázal.