I věci dobré se dají špatně použít. Bývá to pro nesprávnou míru užívání. Věci špatné často neškodí nejsou-li užívány. Míru užívání a odmítání věcí plní mírnost (přiměřenost, úměrnost). Jedná se o kardinální ctnost. Je to také ctnost hlavní, která je opakem hněvu. Mírnost působí zdravou míru spravedlivého hněvu a zamezuje hněvu nespravedlivému. První lidé nedokázali ctností mírnosti zcela odmítnout návrh jíst zakázané ovoce. Tato tragédie okoušení zlého se zlými následky se stále opakuje a usvědčuje z nedostatku ctnosti mírnosti. Sv. Petr nedokázal mírnit svůj strach a zapřel Krista. Jidáš nedokázal mírnit žádost peněz a Krista zradil. Sv. Jan Křtitel žádal, aby každé údolí bylo zasypáno a každý pohorek srovnán. Na silnicích můžeme vidět jak po nápravě díry vznikne hrbol a v mravech často nesprávné přechází v opačný extrém, protože chybí pravá míra.

Sv. František Saleský píše v dopise matce Favre: „Nejvyšší bod ctnosti je, že opravuje nemírnost vyrovnáváním.“ Sv. Františka Chantal napsal o sv. Františku S.: „Skvělé ctnosti byly mu vždy trochu podezřelé, protože lesk cti marné slávy zamořuje je vždy svým jedem. Lid, říkal, měří ctnosti jen podle objemu a je v těchto věcech špatným soudcem. Časné almužně dává přednost před duchovní, křižování masa, postům a tělesné askezi před mírností, skromností a umrtvováním srdce, které je přece vznešenější povahy. Také káral ty, kteří dávají přednost ctnostem, jež se jim líbí, aniž by se starali o ty, jež zvláště souvisí s jejich úřadem a povinností. Chtějí sloužit Bohu podle své vlastní vůle, nikoli podle vůle jeho.“

Pravé míry se dosahuje při milování Boha bez míry. Sv. František Saleský, Traité: „Je více druhů lásky, jako např. láska otcovská, synovská, bratrská, manželská a jiné, jež všechny jsou rozdílné ve výtečnosti a tak svázány se svým předmětem, že je nelze přivlastňovat jinému. Kdo by miloval svého otce láskou pouze bratrskou, jistě by ho nemiloval dost. Kdo by miloval svou ženu jen jako svého otce, nemiloval by ji vhodně. Kdo by miloval svého sluhu jako svého syna, dopouštěl by se vůči svému synovi urážky. Láska je jako čest: a jako pocty se rozlišují podle různých výtečností, pro něž jsou ctěny, tak lásky jsou různé podle dobra, pro něž jsou milovány. Láska k Bohu je láskou nade vše, protože Boží dobrota nemá sobě rovné. Protože jen Bůh je Pán a jeho dobrota je nekonečně vynikající nade všechny dobroty, třeba jej milovat láskou vysokou, výtečnou a vylučující jakékoli přirovnání.“

O mírnosti jako učitel Církve sv. František Saleský učí i další světci a učitelé Církve. Sv. Ambrož:, O povinnostech: „V mírnosti se nejvíce vidí a hledá pokoj ducha.“ „Mírnosti náleží milost ovládání.“ Sv. Augustin, O mravech Církve: „Mírný přihlíží nejen k nutnosti tohoto života, nýbrž také k povinnosti.“ „Nesmíme být zvědaví, což je veliký úkol mírnosti.“ „Úkol mírnosti je v krocení a tišení chtivostí, kterými se obracíme k tomu, co nás odvrací od Božího zákona a od ovoce jeho dobroty.“ „Má mírný muž ve věcech tohoto života pravidlo, potvrzené obojí Úmluvou, aby z nich nic nemiloval, nic nepokládal za žádoucí o sobě, nýbrž jako nezbytnost tohoto života a jeho povinností. Aby kolik stačí skromně užíval a citem nemiloval.“ O pravém náboženství: „Nevím, zda filozofům nezabraňuje věřit neřest zvědavosti, vyzvídající na ďáblu.“

Sv. Izidor Sevillský, Etymologie: „Mírnost krotí rozkoš a dychtivost.“

Sv. Tomáš. Akvinský v Summě teologická II-II 141,1 otázku zda je mírnost ctnost odpovídá takto: „Musí se říci, jak bylo shora řečeno, k pojmu ctnosti náleží, aby nakláněla člověka k dobru. Dobrem člověka je však být podle rozumu, jak praví Diviš v IV. o Božích Jménech. A proto lidská ctnost je ta, která naklání k tomu, co je podle rozumu. K tomu zjevně naklání mírnost, neboť její jméno obnáší jakési řízení nebo mírnění, které činí rozum. A proto mírnost je ctnost.“ U otázky je: „…mírnost neodporuje sklonu lidské přirozenosti, nýbrž se s ní shoduje. Odporuje však sklonu přirozenosti zvířecí, nepodrobené rozumu.“ Dočteme se též: „…mírnost, pokud má dokonale ráz ctnosti, není bez opatrnosti, které postrádají všichni neřestní.“ Sv. Tomáš též píše: „…musí se říci, že mírnosti odpovídá také nějaký dar, totiž bázně, kterým je někdo zdržován od potěšení těla, podle žalmu 118: „Protkni bázní svou mé tělo.“ Dar pak bázně přihlíží hlavně k Bohu, jehož urážky se vystříhá; a podle toho odpovídá ctnosti naděje, jak bylo shora řečeno. Druhotně však může přihlížet ke všemu čemu kdo utíká, aby se vyhnul urážce Boha, aby unikl těm, jež nejvíce lákají, ohledě čehož je mírnost. A proto mírnosti odpovídá dar bázně.“ Dále připomíná sv. Tomáš: „..mírnost musí být ohledně dychtivosti největších potěšení…činnosti, kterými se zachovává přirozenost jednotlivce pokrmem a nápojem a přirozenost druhu spojením muže a ženy. A proto je mírnost zejména zaměřena na potěšení pokrmů, nápojů a ohledě potěšení pohlavních.“

V části o neřestech odporující mírnosti 142,2 máme: „Neboť hřích nemírnosti je hřích nadbytečné dychtivosti, která se podobá chlapcům v trojím. A to, nejprve v tom, co oba žádají. Jako totiž chlapec, tak i dychtivost touží po něčem hanebném. A důvod toho je, že krásno v lidských věcech je pojímáno pokud je něco uspořádáno podle rozumu. Proto Tullius praví v I O povinnostech, že „krásné je, co je shodné s velikostí člověka v tom, v čem se jeho přirozenost liší od ostatních živoucích.“ Chlapec však nedbá řádu rozumu. A podobně ani dychtivost neposlouchá rozumu, jak se praví v VII. Ethic. Za druhé se shodují co do výsledku. Neboť chlapec, je-li ponechán své vůli, roste ve vlastní vůli. Proto Eccli. 30 praví: „Kůň nezkrocený bude tvrdý a syn zanedbaný bude ukvapený.“ Tak také i dychtivost, hoví-li se jí, nabývá větší síly. Proto praví Augustin, v VIII Vyznání: „Když se slouží rozkoši, stala se návykem; a když se neodpírá návyku, stal se nutností.“ Za třetí vzhledem k léku, který je oběma dáván. Neboť chlapec je napravován tím, že je krocen. Proto Přísl. 23 praví: „Nezbavuj chlapce kázně…Metlou ho zmrskáš a jeho duši vysvobodíš z pekla.“ A podobně, když se odporuje dychtivosti, uvádí se patřičnou míru počestnosti. A to je co praví Augustin v VI. Hud., že „mysli pozdvižené k duchovním, a tam pevné a zůstávající, zlomí se náraz návyku“, totiž tělesné dychtivosti, „a potlačován poznenáhlu uhasne. Neboť rostl, když jsme za ním šli; když jej krotíme, nezanikne zcela, ale jistě se menší.“ A proto Filosof praví v III. Ethic., že „jako chlapec má žít podle příkazu vychovatelova, tak i dychtivost má souhlasit s rozumem.“