Učení posledního konkrétního papeže se nemá lišit od jeho předchůdců. Vrací se až k prvnímu papeži Petru např. svátkem Nastolení sv. Petra v Římě 18. ledna a 22. února Nastolení sv. Petra v Antiochii v tradiční liturgii. Redukcí NOM liturgie na svátek jeden 22. února je toto méně připomínáno. Učí o tom I. Vatikánský koncil kap. IV., Pastor aeternus: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“ Učí o tom II. Vatikánský koncil konstituce Dei verbum 10: „…učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“

Platí u znovusezdaných rozvedených učení předchozích papežů? Tázání umožňuje Lumen gentium 37 o laicích: „Své potřeby a přání ať sdělují svým pastýřům s tou svobodou a důvěrou, která se sluší na Boží syny a bratry v Kristu. Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být Církvi k dobru. V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v Církvi určených a vždy s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z důvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista.“ U textu LG je odkaz na slova Pia XII: „V rozhodných bitvách vycházejí někdy nejšťastnější podněty přímo z fronty.“ Proč jsou pochybnosti zda platí stejné učení Církve o rozvedených? Rádio Vaticana.cz 3.12.2016 má článek „Kardinál Müller: exhortace Amoris laetitia nezneplatňuje učení předchozích papežů“ a v něm: „…tento dokument nemá být interpretován tak, jako by výroky předchozích papežů a Kongregace pro nauku víry nebyly platné. Ocitoval zároveň oficiální odpověď tohoto úřadu na pastorační list tří biskupů ze Severního Porýní v roce 1993. Tehdejší prefekt Kongregace, kardinál Joseph Ratzinger, v této odpovědi odmítl názor německých biskupů (Kasper, Lehmann, Zollitsch), že v těchto případech existují výjimky na základě soudu vlastního svědomí. Nerozlučnost manželství – zdůraznil kardinál Müller – musí být „neměnným základem učení pro každé pastorační doprovázení.“ O jednom z navrhovatelů článek na rádio Vatikán.cz 19.2.2014 „Setkání kardinálského sboru zahájí kardinál Kasper“ a v něm: „Velkou pozornost novinářů vyvolala informace vatikánského mluvčího, že setkání kardinálského sboru na téma rodiny bude předcházet úvodní projev kardinála Waltera Kaspera. Německý kardinál byl ihned spojen se stanoviskem části tamního episkopátu k přijímání pro rozvedené žijící v nových svazcích.“ I přes zamítnutí pozdějším papežem Benediktem XVI. dostává Kasper prostor pro šíření bludů nejen u rozvedených.

Kasperoviny oznamuje Katolický týdeník č. 16 roku 2017 v článku Kardinál Müller: odpověď nebude: „V římské diecézi je podle instrukcí kardinála vikáře Agostina Valliniho, zástupce římského biskupa, už několik měsíců možné, aby zpovědník rozhodl o způsobilosti rozvedených a znovu sezdaných přistupovat ke svátostem. Je však třeba podle církevního soudu potvrdit, že první manželství dotyčných nemůže být anulováno. Teprve pak nastupuje pastorační role zpovědníka, který má ve více rozhovorech posoudit duchovní zralost kajícníka. Tato římská praxe je zatím v Itálii ojedinělá.“ Ojedinělost této praxe je v rozporu s předchozími papeži. Katechismus schválený Janem Pavel II., prohlášen Františkem I. za svatého, z r. 1992 č. 1650: „Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat v Církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.“ Mlčení se dá chápat různě. Upřesňuje je papež Řehoř Veliký, Kniha o správě pastýřské: „Představený ať umí v pravý čas mlčet a v pravý čas promluvit, aby nemluvil o tom, o čem má pomlčet, a nezamlčel, co má vyslovit. Neuvážené mluvení přece zavádí druhé do omylu a nemístné mlčení zase nechává v omylu ty, kteří mohli být poučeni. Nerozumní představení se totiž často bojí mluvit přímo pravdu ze strachu, aby neztratili přízeň lidí. Takoví se ovšem, jak říká Pravda sama, nestarají o svěřené stádo jako praví pastýři, ale tím, že se schovávají za své mlčení, jsou jako nájemníci, protože, když přichází vlk utečou.“