Profesor Cyrilomedotějské fakulty teologické v Oloumuci ThDr. František Cinek píše v III. dílu Mše svatá str. 646 o sv. Petru Kanisiovi: „V době, kdy největší protikatolický odboj zachvacoval katolický západ, poslala Proztřetelnost Boží v Kanisiovi velikému světci loyolskému vynikajícího druha, který ve střední Evropě postavil mocnou hráz proti dravému proudu bludařství protestantského.“ Učitel Církve Sv. Petr Kanisius nás učí modlit a kdo se dokáže modlit jako on může být se sebou spokojen:

Vyznávám před Tebou svou víru, Otče a Pane nebe a země, můj Stvořiteli a Vykupiteli, moje sílo a moje spáso, Ty jsi mě od mých nejútlejších let nepřestal živit svatým chlebem svého slova a posilovat mé srdce, abych nesešel na zcestí a nezabloudil se zbloudilými ovcemi, které jsou bez Pastýře. Přijal jsi mě do lůna své Církve, přijatého vychoval, vychovaného zachoval a vyučoval hlasem těch pastýřů, kterým jsi chtěl, abych naslouchal a byl jim poslušný. Vyznávám hlasitě pro moji spásu všechno to, co katolíci povždy správně a plným právem ve svém srdci věřili. Mám v ošklivosti Luthera, v opovržení Kalvína, zlořečím všem heretikům: nechci s nimi mít nic společného, protože nemluví a nesmýšlejí správně a nemají ani jedno pravidlo správné víry, kterou nám předkládá jedna svatá, apoštolská římská Církev. Spojuji se naopak v jednotu, objímám víru, následuji náboženství a schvaluji nauku těch, kteří poslouchají a následují Krista nejen když učí v Písmu, ale také když soudí ústy ekumenických koncilů a definuje ústy Petrovy katedry a dosvědčuje ji autoritou Otců. Vyznávám navíc, že jsem synem oné římské Církve, kterou bezbožní rouhači pohrdají, pronásledují ji a nenávidí. V žádném bodě se nevzdaluji od její autority, ani neodmítám dát život a prolít svou krev na její obranu a věřím, že Kristovy zásluhy mohou zajistit spásu mou i druhých jedině v jednotě s touto samotnou Církví.

Vyznávám s odvahou se svatým Jeronýmem, že jsem spojen s katedrou Petrovou, a prohlašuji se svatým Ambrožem, že budu následovat v každé věci onu římskou Církev, kterou s úctou uznávám se svatým Cypriánem jako kořen a matku univerzální Církve. Spoléhám na tuto víru a nauku, které jsem se od dětství učil, jako mladík v ní utvrdil a jako dospělý až dosud vyučoval a s mojí slabou mocí bránil. K tomto vyznání mě nenutí žádný jiný motiv než Boží sláva a čest, vědomí pravdy, autorita svatého kanonického Písma, cit a souhlas s církevními Otci, svědectví víry, kterou musím vyznávat před svými bratry, a konečně věčná spása, kterou očekávám v nebi a blaženost přislíbená pravým věřícím. Jestliže dojde k tomu, že pro toto moje vyznání budu v opovržení, stíhán a pronásledován, budu to považovat ze mimořádnou milost a přízeň, protože to znamená, že Ty, můj Bože, mi dáváš příležitost trpět pro spravedlnost a protože nechceš, aby mi byly nakloněny ony osoby, které jsou zjevnými nepřáteli Církve katolické pravdy, kteří nemohou být tvými přáteli. Nicméně, odpusť jim, Pane, protože jsou buďto podněcováni démonem a zaslepeni třpytem falešné nauky a nevědí, co činí, anebo to vědět nechtějí.

Dopřej mi konečně té milosti, abych v životě i ve smrti vydával vždy spolehlivé svědectví upřímnosti a víry, jakým jsem povinován tobě, Církvi a pravdě, abych se nevzdaloval od tvé lásky a byl vždy v jednotném obcování s těmi, kteří chovají k Tobě bázeň, zachovávají přikázání tvá a svaté římské Církve, jejímuž soudu s ochotnou duší podřizuji sebe a všechna svá díla. Všichni svatí triumfující v nebi nebo bojující na zemi a nerozlučně spojení poutem pokoje v katolické Církvi, kéž velebí tvou nesmírnou dobrotu a prosí za mne. Ty jsi počátek a konec všeho mého dobra, tobě buď vždy a všude chvála, čest a sláva na věky.“
(Modlitba za zachování pravé víry v Corrispondenza Romana 13.1. 2016).