Dopis kardinálů Walter Brandmüller, Raymond L. Burke, Carlo Caffarra, Joachim Meisner, Řím 19. září 2016: „Svatý otče, po zveřejnění Vaší apoštolské exhortace „Amoris laetitia“ předložili teologové a akademici výklady, které nejen že se rozcházejí, ale jsou protichůdné, především ohledně VIII. kapitoly. Tento spor navíc vyzdvihují média, a tím mezi mnoha věřícími vyvolávají nejistotu, nejasnosti a zmatky. Z tohoto důvodu jsme my níže podepsaní, ale také mnoho biskupů a kněží, obdrželi od věřících různého společenského postavení četné žádosti o správný výklad VIII. kapitoly exhortace. Vázáni ve svědomí svou pastorační odpovědností a v touze stále více uskutečňovat synodalitu, k níž nás Vaše Svatost vyzývá, dovolujeme si nyní s hlubokou úctou požádat Vás, Svatý otče, jako nejvyššího učitele víry, kterého Zmrtvýchvstalý Pán povolal k utvrzování bratrů ve víře, abyste vyřešil nejistotu a vyjasnil sporné otázky a laskavě odpověděl na Dubia, která k tomuto dopisu přikládáme. Kéž nám Vaše Svatost žehná. Slibujeme, že na Vás budeme trvale pamatovat v modlitbě.

Otázka zní, zda po vyjádřeních v exhortaci AL (č. 300–305) je nyní možné udělit ve svátosti pokání rozhřešení, a tedy povolit Svaté přijímání osobě, která, zatímco je vázána platným manželským svazkem, žije s jinou osobou „more uxorio“ (manželsky), aniž by byly splněny podmínky uvedené v adhortaci „Familiaris consortio“ č. 84 a následně znovu potvrzené v exhortaci „Reconciliatio et paenitentia“ č. 34 a „Sacramentum caritatis“ č. 29. Lze výraz „v některých případech“ použitý v poznámce 351 (č. 305) exhortace AL aplikovat na rozvedené osoby žijící v novém svazku, které nadále žijí „more uxorio“?
Je po vydání postsynodální apoštolské exhortace AL (srov. č. 304) nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 79, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, týkající se existence absolutních mravních norem zakazující vnitřně špatné skutky a jsou závazné bez výjimky?
Je po vydání exhortace AL (č. 301) možné nadále tvrdit, že osoba žijící trvale v rozporu s některým přikázáním Božího zákona, například přikázáním zakazujícím cizoložství (srov. Mt 19,3–9), se nachází v objektivní situaci trvalého těžkého hříchu (srov. Papežská rada pro výklad legislativních textů, Prohlášení z 24. června 2000)?
Je po vyjádřeních v exhortaci AL (č. 302) o „okolností, které tlumí morální odpovědnost“, stále třeba pokládat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 81, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, podle něhož „okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek „subjektivně“ čestný a obhajitelný pro svou volbu“?
Je po vydání exhortace AL (č. 303) i nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 56, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, které vylučuje tvůrčí výklad role svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nemůže nikdy oprávněně ospravedlnit výjimky z absolutních mravních norem, které zakazují vnitřně špatné skutky na základě jejich předmětu?“

Po neobdržení odpovědi byl dopis zveřejněn 14. 11. 2016 skrze National Catholic Register. Zveřejnění začíná takto: „Neušla nám závažná dezorientace a zmatek mnoha věřících týkající se otázek, které jsou pro život Církve mimořádně důležité. Povšimli jsme si, že i v biskupském sboru existují protikladné interpretace 8. kapitoly exhortace „Amoris laetitia“.Velká tradice Církve nás učí se v takovýchto situacích obracet na Svatého otce s žádostí, aby Apoštolský stolec vyřešil tyto pochybnosti, které způsobují zmatek a nejasnosti.“

Dalších dotazů je možné více. Např. na citace sv. Tomáše z AL 301: „Někteří svatí nemají určité ctnosti, vzhledem k tomu, že mají těžkost s jejich konáním, […] třebaže obdrželi habitus všech ctností. Summa Theologiae I-II, q.65, a.3, ad 2; De malo, q.2, a.2.“ Summa teologická, vydání Krystal L.P. 1938 má tuto část přeloženu takto: „K třetímu se musí říci, že se říká, že někteří svatí nemají některých ctností, pokud trpí obtíží v jejich úkonech, z řečené příčiny, ačkoli zběhlost všech ctností mají.“ To je u otázky: Zda láska může být bez jiných mravních ctností a v nejdůležitější části „Odpovídám“ je: „Musí se říci, že s láskou jsou zároveň vlity všechny mravní ctnosti. A důvodem toho jest, že Bůh nejedná méně dokonale v dílech milosti, nežli v dílech přírody. Avšak v dílech přírody vidíme to, že se v nějaké věci neshledává prvek nějakých úkonů, aniž by se v ní neshledávala ta, která jsou nutná k vykonání takových úkonů: jako se u živočichů shledávají ústrojí, kterými lze vykonati díla, k jichž vykonání má duše moc. Je pak zjevné, že láska pokud zařizuje člověka k poslednímu cíli, jest prvkem všech dobrých skutků, které lze zaříditi k poslednímu cíli. Pročež je třeba, aby s láskou byly zároveň vlity všechny mravní ctnosti, jimiž člověk vykonává jednotlivé druhy dobrých skutků. A tak je patrné, že mravní ctnosti vlité nejen mají spojitost pro opatrnost, nýbrž i pro lásku. A že, kdo ztratí lásku skrze hřích smrtelný, ztrácí všechny mravní ctnosti vlité.“

AL 304 „Třebaže ve všeobecných věcech existuje jakási nutnost, v jednotlivostech se objevuje větší neurčitost. […] Pravda či praktická norma týkající se jednotlivosti není pro všechny stejná na poli praxe, nýbrž jedině v tom, co je všeobecné. A ani u těch, kdo v jednotlivých případech přijímají tutéž praktickou normu, není tato norma poznávána všemi stejně. […] Tato neurčitost se zvětšuje tím více, čím více se probírá jednotlivý případ. Summa Theologiae I-II, q.94, art. 4.” Tento způsob citace z otázky: Zda přirozený zákon jest jeden u všech“ má v části „Odpovídám“ v závěru: „Tak tedy se musí říci, že přirozený zákon, co do prvních obecných zásad, je týž u všech i podle správnosti i podle známosti. Ale co do některých vlastních, která jsou závěry obecných zásad, je většinou u všech týž, i podle správnosti i podle známosti; ale v menšině může selhati, i co do správnosti, pro některé překážky (jako také přirozenosti vznikající a porušené selhou v menšině pro překážky), i co do známosti; a to proto, že někteří mají porušený rozum z vášně nebo ze špatného návyku nebo ze špatné soustavy přirozenosti; jako u Germánů kdysi loupežnictví neplatilo za nepravost, ač přece je výrazně proti přirozenému zákonu, jak uvádí Julius Caesar.“

Svatá Kateřina Sienská, učitelka Církve, napsala papeži Řehoři XI. dopis, z něhož lze odmítnout mlčení na jasné Dubia: “Jelikož Vám byla svěřena autorita a Vy jste ji přijal, musíte použít svou sílu a moc a pokud ji nechcete použít, bylo by lepší, abyste se vzdal toho, co jste přijal k větší Boží slávě a spáse Vaší duše…”