Údaje o počtu obětí inkvizice se liší od tisíců po milióny a ukazují rozdílnost v hlásaných faktech. Rozdíly jsou v popisu motivace a cíle inkvizice. Životopis sv. Petra Veronského patří k téměř neznámému faktu, jak inkvizitor zlo nepáchal, ale vytrpěl. Izidor Vondruška díl III Životopisů svatých str. 22: „Sv. Petr Veronský se narodil roku 1205 nebo 1206 z rodičů sektářských, kteří byli oddáni bludům albigenským. Protože ve městě nebylo škol sektářských, otec posílal Petra do školy katolické. Petr přilnul k víře katolické. Kdysi Petr jda ze školy, potkal se se svým strýcem, jenž byl rovněž přivržencem albigenských. Strýc se ho tázal: „Čemu jsi se učil dnes ve škole?“ Hošík odpověděl: „Apoštolskému vyznání víry,“ a jal se hned odříkavati: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země…“ Ale strýc ho okřikl: „Svět nepochází od Boha nýbrž od ďábla.“ Petr se nedal mýlit a řekl, že nikdy jinak věřit nebude. Strýc šel k otci hošíkovu a vytýkal mu, proč posílá dítě do katolické školy. Proto otec dal syna prozatím vyučovat doma a pak ho vypravil na vysoké učení do Bologně. V Bologni zůstal Petr nábožný a mravný, nedávaje se sváděti zkaženými druhy. Roku 1221 vstoupil do řádu dominikánského. Sám sv. Dominik jej přijal do řádu nedlouho před svou smrtí. Petr zachovával s úzkostlivou svědomitostí všecka pravidla řeholní. Postil se a ukládal si tak přísné skutky umrtvování, že ochuravěl. Od té doby šetřil pak rozumné míry v sebezapírání. Panickou čistotu zachoval až do smrti neporušenou.

Kdysi byl Petr Veronský u převora křivě obžalován, že prý proti pravidlům řeholním uvedl do své cely osoby ženského pohlaví. Petr, jsa nevinen, řekl: „Vím, že jsem veliký hříšník a podrobuji se jakémukoli trestu.“ Převor pokládal slova ta za přiznání a poslal Petra do jiného kláštera. Tam bylo Petrovi uloženo přísné pokání. Petr se podrobil pokorně, snášel všecko mlčky a trpělivě. Jen v chrámě před křížem si posteskl: „Ó Pane Ježíši! Ty víš, že jsem se neprovinil, proč dopouštíš, abych byl nespravedlivě odsuzován?“ A tu Petrovi se zdálo, jako by z kříže slyšel Kristův hlas: „A co zlého učinil jsem já, že mne na kříž přibili? Nebuď malomyslný a uč se trpělivě snášet svůj kříž!“ Petr setrval v trpělivosti. Nevina jeho vyšla najevo a řeholní bratři si pak vážili Petra tím více. Vysvěcen byv na kněze, připravoval se na úřad kazatelský. Vyzbrojil se důkladnými vědomostmi, aby lichému učením mohl se zdarem čelit. Proslavil se záhy jako výtečný řečník. Papež ho jmenoval inkvizitorem. Petr konal obtížný a nebezpečný úřad horlivě. Míval časté rozpravy a hádky s bludaři albigenskými, potíral jejich učení a utvrzoval lid v katolické víře. Někteří bludaři se umluvili, že ho zavraždí. Petr věděl o jejich úkladech a řekl v kázání: „Vím že kacíři vysadili na mou hlavu velikou sumu peněz a že na mne najali úkladné vrahy. Nuže, pravím, že jsem hotov pro Krista a pro víru i život obětovat.“ Asi za 14 dní, dne 6. dubna 1252 se vracel Petr, provázen bratrem Dominikem, z Koma do Milána. V lese naň číhali úkladní vrahové. Jeden z nich se vyřítil na Petra a udeřil ho sekyrou do hlavy. Petr klesl k zemi, ale vzpřímiv se, modlil se apoštolské vyznání: „Věřím v Boha…“ a když nemohl dále mluviti, napsal na zemi svou krví: „Věřím.“ Poté byl od zákeřníka proboden dýkou. Dominik byl též smrtelně pobodán a zemřel po několika dnech. Svátek sv. Petra Veronského 29.dubna.“

Sv. Petr Veronský je vzor skutků duchovního milosrdenství: učit nevědomé, napomínat hřešící, odpouštět ochotně ubližujícím a snášet trpělivě kříž. Za svaté jsou prohlášeni další inkvizitoři, kteří se nastali svatými tak, že by ve jménu svého svědomí porušovali stanovené předpisy o inkvizici. Inkvizice byla po celá staletí v zemích Evropy. Měla svou obdobu v zemích nekatolických. Procesy v Anglii se týkají řady osob prohlášených za svaté jako Edmund Kampián. Ten studoval v Brně a byl profesorem v Praze. Byl mučen, dvakrát na skřipci, a popraven roku 1581. K protestantskému prostředí s řadou obětí patří upálení lékaře Serveta v Ženevě Kalvínem roku 1553. Zřízení inkvizičních tribunálů žádali panovníci. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin I. píše na str. 156: „Z doby krále Přemysla Otakara II. máme první zřejmější zprávy o kacířství dotýkajícím se českých zemi. Běží o valdenské, kteří se značně rozšířili v rakouských zemích diecéze pasovské a jejichž obce věnčily hranice jižních Čech a Moravy. Nepřekvapuje proto, že král jako podmanitel rakouských zemí z vlastního popudu a s úspěchem proti nim vystoupil. Papež Alexandr IV. vyslovil mu listem 17. dubna 1257 uznání a na jeho prosbu ustanovil minority Bartoloměje a Lamberta za inkvizitory s úkolem vyhladit heresi „v některých krajích královských a panství krále českého a v pomezí Polska.“

Nevole se na středověké panovníky kvůli inkvizici neobrací, protože je zaběhnuta šablona: „hodný stát a zlá církev.“ Jinak by např. Václav Havel mohl psát dopis Janu Pavlu II.: „Svatý Otče omlouvám se Vám jako hlavě katolické Církve za Přemysla Otakara II., který svou žádostí o inkvizici spustil věc, která přinesla mnoho zla a poškodila dobré jméno katolické Církve do současnosti. To, že se za inkvizici a jiné věci omlouváte není důvod, aby se větší část viny viděla u tehdejších představitelů státu. Svojí omluvou chci alespoň částečné napravit nespravedlivé současné vidění věcí. Podobně u popravy Jana Husa. Budu apelovat na ty, kdo se hlásí k husitství, aby se omluvili za to, jak poškodili katolickou Církev zničením stovek kostelů. Sám jejich kronikář Vavřinec z Březové píše o více než 10 tisíci popravených katolících, kteří odmítli souhlasit s jejich bludy. Rovněž se omlouvám, že za tímto zkoumáním a odsuzováním středověku kulhá zkoumání, odsuzování a náprava zločinů z doby komunismu a přítomnosti. A také se omlouvám za málo křesťansky prožívanou přítomnost. Budu se snažit co nejlépe žít katolickou víru a tímto dobrým příkladem zajistit, aby se nemusel někdo, možná i po staletích, nade mnou pohoršovat. Nebudeme popírat negativa, ale s vědomím, že člověk je stále nakloněn ke zlému budeme zvláště děti a mládež vést k dobrým příkladům jaký katolická Církev dává neomylně ve svatých a zvláště v Panně Marii.“