Co následuje po odstranění latiny? Lekci nám dává protestantismus. Protestantismus drze se představující jako reformace protestoval nejen proti latině a zavedl němčinu. Luther odmítl název „mše svatá”. Byla zavedena „večeře Páně“ o níž lze biblicky užít slova apoštola Pavla I Kor 11.20: „Když se tedy scházíte, už to není večeře jak ji ustanovil Pán.“ Z protestu byl zaveden místo oltáře s ostatky svatých stůl čelem k lidu. Proti staleté tradici svatého přijímání vkleče a do úst bylo zavedeno přijímání ve stoje a na ruku. Byla odmítnuta katolická víra s úctou mariánskou a svatých a většina svátostí. Např. „kněžství“ není svátostné a je i pro ženy, ačkoli je to nebiblické. Blížící se smutné výročí protestantské deformace je příležitostí studovat moudrá rozhodnutí Tridenstkého koncilu proti protestantským bludům. Patří mezi ně z hlavy 8 o mši sv.: „I když je mše pro věřící lid zdrojem velkého poučení, přesto se Otcům nezdálo prospěšným, aby se na různých místech slavila lidovým jazykem.“ V kánonu 9 je: „Kdo by prohlásil, že je třeba zavrhnout obřad římské církve, při němž se potichu pronáší část kánonu a konsekrační slova, anebo že mše má být sloužena pouze v lidovém jazyce, anebo že nemá být do obětovaného kalicha přimísena voda, protože je proti Kristovu ustanovení, ten nechť je vyobcován.“

Článek 4 konstituce SC II. Vatikánského koncilu (II. VK) o liturgii: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Mezi právoplatné rity patří tzv. tridentský s užíváním latiny jak je např. v Cyrilometodějském kancionálu z roku 1968. V evangeliu sv. Matouše 15,6-7 je výtka těm, kdo svým podáním zbavují závaznosti slovo Boží s dodatkem: Pokrytci. Podobně pokrytci svým podáním zbavují závaznosti texty II. VK. U sv. Matouše 18,2 máme rovněž: „Amen, pravím vám: Jestliže nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“ Děti přijímají věci prostě a tak jak jsou vysloveny. Dobré děti Matky Církve jsou ty, pro které slova II. VK v SC 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené“ nejsou pro diskusi, ale akci. Podle Panny Marie, která jako děti souhlasila se Vtělením a dalšími věcmi a již vešla do nebeského království. Při správné modlitbě růžence si máme osvojit tento vzorný křesťanský postoj souhlasu se vším, co je od Boha a skutečným učením Církve. Nemáme měnit smysl nějakými chytráckými dodatky. Např.: „Jsou předpisy o latině, ale nebuďme jako farizeové, co si zakládají na jejich dodržování.“ „Latina má být, ale lepší je pokorně přijmout vývoj, kdy již není, než si pyšně zakládat na jejím užívání.“ „Latina je mateřský jazyk Církve, ale když ho neznáme nevadí, protože hlavní je láska.“ Tak a podobně se buduje falešné učení Církve, že latina má být opouštěna nebo zavržena. Koncilní otcové se modlili k Duchu Svatému: „Ty, jenž nadevše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.“ Jazykový řád mše sv. stanovili s hlavním jazykem latinským a dovolením jazyků národních. Pokud by někde nevyužili dovolení užívat jazyk mateřský a zůstali jen u užívání latiny, tak by jazykový řád neporušili. Jazykový řád je převrácen zlořádem, kdy dovolený národní jazyk vytlačil povinný mateřský jazyk Církve, kterým je latina. Tato převrácenost je chybným základem a důvodem k pohrdání a obviňování menšiny těch, kdo latinu užívají. O slavnosti sv. Petra a Pavla 1972, deset let po zahájení II. VK, papež Pavel VI. konstatoval: „Trhlinou pronikl do Církve satanův dým.“ Když má člověk oči plné dýmu, tak vidi špatně anebo nevidí nic. Satanův dým oslepuje lidská srdce do duchovní slepoty. To je velmi zlé. Ztrácí se rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, svatostí a hříchem.

Odmítá se to, co se má přijímat a přijímá to, co se má odmítat. Odmítá se pravověrnost a vidění věcí podle skutečné katolické víry, které se od roku 1972 nejen u latiny zhoršilo. Narušení křesťanského řádu je snadno vidět na rodině a svěcení neděle. Církevní zákoník, kodex církevního práva z roku 1983 má v kán. 928: „Mešní oběť se koná v latinském jazyce nebo v jiném jazyce, pokud byly liturgické texty zákonně schváleny.“ Pozornost latině jako malé věci odpovídá evangeliu, kde nás náš Spasitel poučuje: kdo je věrný v maličkostech je věrný i ve velkém (Lk 12,10). Snadnost, s níž se dělá pokud jde o jazyk pravý opak u maličkosti jazykové je podobný snadnosti, s níž někdo vynechává mši svatou a neuzná, že neomluvená neúčast je těžkým hříchem. Podobně je tomu v požadavku na předmanželskou čistotu a nerozlučitelnost manželství, konání svaté zpovědi alespoň jedenkrát ročně atd. Jedna vadná taška na střeše může způsobit vážné škody na celé budově a malý kamínek pád velké laviny. Bůh nepotřebuje mé lži, učil sv. Augustin. A nebezpečné jsou i polopravdy, protože bývají pololží. To se týká tvrzení, že pokoncilní NOM je shodný s liturgií sv. Cyrila a Metoděje. Církevní latině jsou cizí sprosté a hrubé výrazy a je jí vlastní přesné vyjadřování i v básnických formách. Tím se můžeme učit kultuře jazyka českého bez zbytečných cizích slov a matení pojmů. Pius XII. v Mediator Dei., článek 59 učí: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky.“ Ďábel je otec lži a lhát o čemkoli je opak díla Ducha Svatého. Je to proti příkazu Desatera zakazující lež a žádajícího mluvit pravdu. Apokalypsa sv. Jana nám předkládá pravdu a to velmi závažnou: „Ale zbabělci, odpadlíci, nečistí, vrazi, smilníci, čaroději, modláři a všichni lháři dostanou svůj díl v tom močálu, kde hoří oheň a síra - to je ta druhá smrt.“ Kdo lže tak i krade. Žijeme v době kdy se krade hodně a také hodně lže. Chování vůči latině je zdrojem řady hříchů jako nespravedlivé posuzování, očerňování, přetvářka, nactiutrhání, zaviněná nevědomost, odpírání poznané pravdě, účast na cizích hříších mlčením apod. U latiny můžeme snadno praktikovat skutky duchovního milosrdenství, tím, že učíme nevědomé a napomínáme hřešící. Umožněním latiny se nedává nějaká milost, ale plní spravedlivá povinnost.