Jaký je vztah mezi Tridentským a II. Vatikánskými koncilem? K správné odpovědi je třeba znát Tridentský a II. Vatikánský koncil. Osob, co přečetli celé dokumenty II. Vatikánského koncilu a Tridentského koncilu není mnoho. Za účelem menší osvěty je psán tento článek.

Dekret o zahájení Tridentského koncilu 13. 12. 1545: „Chcete k chvále a slávě svaté a nerozdílné Trojice, Otce i Syna i Ducha Svatého, ke vzrůstu a povznesení víry a křesťanského náboženství, k vykořenění bludů, k pokoji a jednotě Církve, k obnově duchovenstva i křesťanského lidu, k potlačení a zničení nepřátel křesťanstva rozhodnout a prohlásit, že posvátný tridentský a všeobecný sněm začíná, a již začal?“ Odpověděli: Chceme.

Úvod konstituce o liturgii II.VK SC 1: „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do Církve.“ Při shodě záměru je rozdíl ve vztahu k bludům. K českému překladu koncilních dokumentů je vzat úvod od Karla Rahnera: „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“

To, že Rahner ani žádný teolog by nemohl psát úvody k Tridentském koncilu dokládá Pius IV. bulou Benediktus Deus 26. 1. 1564: „Nadto, aby se předešlo zvrácenému a zmatenému chápání, jež by mohlo povstat z toho, kdyby každému bylo dovoleno vydávat ke koncilovým dekretům své komentáře a výklady, jak se mu zlíbí, přikazujeme z apoštolské moci všem jak církevním osobám, ať by byly jakéhokoli postavení, stavu a stupně, tak i laikům jakékoli důstojnosti a moci (prelátům ovšem pod trestem zákazu vstupu do kostela, ostatním pak, ať by šlo o kohokoliv, pod trestem samočinné exkomunikace), aby se nikdo neopovažoval vydávat jakékoli komentáře, glosy, poznámky, scholia nebo jakýkoli druh výkladů k dekretům onoho koncilu nebo o tom jakkoli, i pod záminkou větší podpory a vykonatelnosti dekretů nebo z jiného smyšleného důvodu, něco stanovit. Pokud by pak někomu přišlo, že v nich je něco řečeno nebo stanoveno ne zcela jasně, a z toho důvodu se bude zdát, že je zapotřebí nějakého výkladu nebo rozhodnutí, ať se obrátí k místu, jež Pán vyvolil, totiž k Apoštolské stolici, učitelce všech věřících, jejíž autoritu i sama svatá synoda tak uctivě uznala.“

Kromě jednotného výkladu koncilu Pius IV. 13. 11. 1564 pojistil bulou Iniunctum nobis víru a mravy touto přísahou: „Nám uložený úřad apoštolské služby vyžaduje, abychom to, co všemohoucí Pán ráčil vdechnout svatým Otcům shromážděným v jeho jménu k prozřetelnému řízení jeho Církve, bez váhání spěchali následovat k jeho chvále a slávě.“

Já, N., pevnou vírou věřím ve vše a vyznávám vše, co je obsaženo ve vyznání víry, jehož užívá svatá římská Církev, jmenovitě: (následuje nicejsko-cařihradské vyznání víry s Amen).

Pevně uznávám a přijímám apoštolské a církevní tradice a všechny ostatní obyčeje i konstituce řečené Církve. Stejně tak přijímám Písmo svaté v souladu s tím smyslem, který držela a drží naše svatá Matka Církev, jíž náleží rozhodnutí o významu a pravém výkladu Písma. Nikdy ho nebudu přijímat nebo vykládat jinak než ve shodě s jednomyslným souhlasem Otců.

Vyznávám rovněž, že je opravdově a náležité sedm svátostí Nového zákona, ustanovených naším Pánem Ježíšem Kristem a nutných ke spasení lidí, i když ne všechny jsou nutné pro každého jedince. Těmito svátostmi jsou křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, kněžské svěcení a manželství. Vyznávám, že přinášejí milost a že svátosti křtu, biřmování a svěcení nelze opakovat bez znesvěcení.
Rovněž přijímám a uznávám schválené a stvrzené rity katolické Církve při slavnostním udílení všech výše řečených svátostí.

Přijímám a uznávám bez výjimky vše, co deklaroval slavný tridentský synod, pokud jde o prvotní hřích a ospravedlnění.

Vyznávám rovněž, že během mše je Bohu předkládána pravá a náležitá oběť usmíření za živé i mrtvé a že v Nejsvětější eucharistii je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno Tělo a Krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista a že dochází k proměně celé podstaty chleba v Tělo a celé podstaty vína v Krev. Toto proměnění nazývá katolická Církev přepodstatněním . Vyznávám také, že celý a úplný Kristus a pravá svátost se přijímají i pouze pod jednou způsobou.

Skálopevně držím, že existuje očistec a že duším tam zadržovaným pomáhají modlitby věřících a stejně tak že je třeba uctívat a vzývat světce kralující spolu s Kristem, vznášející za nás modlitby k Bohu a je třeba ctít jejich ostatky. Rozhodně prohlašuji, že je třeba mít a uchovávat obrazy Krista, Matky Boží, vždy Panny, a také dalších světců a prokazovat jim náležitou úctu a oddanost. Prohlašuji také, že účinnost odpustků zanechal Církvi Kristus a stvrzuji, že jejich užívání je u křesťanů zvláště chvályhodné.

Uznávám svatou katolickou a apoštolskou římskou Církev jako matku a učitelku všech církví a římskému pontifikovi, následovníkovi blaženého knížete apoštolů Petra a náměstku Ježíše Krista, slibuji a přísahám pravou poslušnost.

Bez váhání také přijímám a hlásám všechny ostatní věci, které učí, deklarují a hlásají svaté kánony, ekumenické koncily a zvláště posvátný a svatý tridentský synod a zároveň zavrhuji, odmítám a proklínám všechno, co se tomu protiví, a veškeré bludy, která zavrhla, odmítla a proklela Církev.

Já, N., pevně slibuji, zavazuji se a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, mimo niž nemůže nikdo být spasen a kterou z vlastní vůle nyní vyznávám a opravdově držím, budu s pomocí Boží co nejoddaněji zachovávat a vyznávat vždy stejně až do posledního dechu svého života a nakolik je to v mé moci, budu pečovat o to, aby ji drželi, učili a hlásali moji podřízení nebo ti, které mám z titulu svého úřadu svěřeny. K tomu mi dopomáhej Bůh a tato svatá Boží evangelia.

Bula má v závěru dodatek: „Nikomu z lidí nechť tedy vůbec není dovoleno tento list vzešlý z Naší vůle a příkazu napadat nebo odvážit se opovážlivě mu odporovat. Kdyby se o to však někdo pokusil, nechť si je vědom, že propadne hněvu všemohoucího Boha a jeho blažených apoštolů Petra a Pavla.“

Zatímco po Tridentském koncilu se víra upevnila, tak neodsuzování bludů po II. Vatikánu přineslo jejich zhoubné šíření a nejistotu, co je třeba věřit. Sv. Jan Vianney: „Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou.“ Lze dodat: „Tak dlouho nebudou lidé odmítat bludy až do nich padnou a jako bludaři a hříšníci peklo, na něž nevěří, zaplní.“