Kancionál z roku 1990 má zpytování svědomí II. k prohloubení duchovního života. Je v něm otázka: „Věřím že mše je zpřítomněním toho zdaleka nejdůležitějšího v životě mém i v životě společnosti?“ Kladnou odpověď může dát pouze menšina pokřtěných katolických křesťanů. Záporně k tomu vypovídá statistika. Např. brněnská diecéze vykazuje v roce 1994 na bohoslužbách 119.250 a v roce 2013 89.060 osob. Tento pokles o 30 tisíc osob za 20 let je poklesem o cca jednu čtvrtinu. Pokles na skoro polovinu oproti roku 1994 je roce 2021, kdy je 62.501 účastníků. Osobně jsem při žádosti o sňatek i pohřeb vyslechl přání, aby to bylo beze mše svaté. Kromě počtů a kvantity je důležitá kvalita. Kvalitu poznáme z odpovědi na otázku: „Co je mše svatá?“ Vysoké hodnocení patří tomu, jehož odpověď je podle učení Církve s vůlí je zachovávat. Církev v konstituci II. Vatikánského koncilu (II. VK) o liturgii (SC) v kapitole II. o Eucharistii začíná čl. 47: „Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ Odpověď, že při mši jde o hostinu s přijímáním vyžaduje doplnění, že jde o velikonoční hostinu se vztahem k smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zmínka o večeřadle nás nevede k jeho kopírování, ale k utrpení a kříži, kde se duchovně již ve večeřadle Pán Ježíš nachází. II. VK se běžně odvolává na Tridentský koncil. V konstituci II. VK o liturgii tak činí 5x.

První kánon 22.zasedání Tridentského koncilu hájí oběť kříže: „Kdo by prohlásil, že ve mši se Bohu nepřináší pravá a vlastní oběť, anebo že Kristus nám byl dán za pokrm, ten nechť je vyobcován.“ Vzorným způsobem se k oběti Krista přidružila Panna Maria, sv. Jan a další zbožné ženy pod křížem. Pojetí Kalvárie je charakteristické pro misál po Tridentském koncilu, na nějž se II. VK v SC odvolává rovněž 5x. Mnohé dnešní žvatlající, pobíhající, něco konzumující a hrající si děti mají nakročeno k chování vojáků, co metali los o Kristovu suknici pod křížem. Jejich rodičům a dalším může prospět Tridentský koncil slovy o tom, co je třeba zachovávat a čeho se vystříhat při slavení mše z 22. zasedání: „Každý, kdo si uvědomí, že ve svatých Písmech je zlořečeným nazýván ten, kdo dílo Boží koná nedbale, snadno pozná, jak velkou péči je třeba věnovat tomu, aby přesvatá mešní oběť byla slavena se vší náboženskou slavnostností a úctou. Jestliže tedy nutně dosvědčujeme, že konání žádného díla nemůže být pro křesťany tak svaté a božské, jako toto strašlivé tajemství, v němž se ona životodárná oběť, jíž jsme usmířeni s Bohem Otcem, prostřednictvím kněží denně přináší na oltáři, pak je také dostatečně zřejmé, že je třeba veškeré úsilí a péči věnovat tomu, aby tato oběť byla konána se vší možnou vnitřní bezúhonností a čistotou srdce a se všemi znameními vnější usebranosti a zbožnosti.“ II. VK má v konstituci Dei Verbum: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Psané Boží slovo je od nás vzdáleno v nejmladších částech kolem 2000 let a přesto z této minulosti vycházíme pro přítomnost a budoucnost. Podobně je tomu s tradicí apoštolskou vzdálené rovněž 20. století.

Zkoumat, která tradice je s ní v souladu je nutné k tomu, co má platit. Rádio Vaticana.cz z 7.října 2016 informuje, jak kardinál Sarah jako prefekt kongregace pro bohoslužbu potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Pokoncilní modernismus toto odmítá a nejen v liturgii působí dojmem, že až po II.VK se věci špatné napravují a něco dobrého vzniklo. K odmítnutí tohoto názoru je dobré číst i předkoncilní knihy. Patří mezi ně kniha biskupa Kupky O mši svaté, která má 681 stran. V předmluvě čteme: „Byv ustanoven profesorem pastorálky na bohosloveckém ústavě v Brně, brzy jsem se přesvědčil o pravdivosti slov: „Scribendo discimus – psaním se učíme. A proto vybral jsem si z liturgiky za předmět svých studií část nejkrásnější – o mši sv. V naší literatuře máme více výkladů mše sv., chybí nám však liturgický vědecký základ, se zvláštním zřetelem na vývoj mešních obřadů, z něhož často jedině správného smyslu se dopátrati lze. Proto chtěl jsem podati především historicko-liturgický výklad mše sv. Ale každý vědecký výklad mše sv. spočívat musí na dogmatice. A proto předeslal jsem nejprve nauku dogmatickou o mši sv., přičemž jsem se omezil na pravdy, jež liturgovi jest nutno zvědět.“ K dogmatické nedovzdělanosti a neochotě ji napravovat v pastoraci jeden příklad: Jedna paní varhanice měla rozhovor s panem farářem. Sdělovala mu, že po zavedení pravidelné bohoslužby slova s jáhnem jednou měsíčně nebude hrát, protože má jít a půjde na mši sv. Sdělila mu i to, jak žena uklízející kostel jí tvrdila, že je to jedno jít na mši sv. nebo bohoslužbu slova. Ba dokonce, že lepší je kratší bohoslužba slova, při níž to hlavní, přijímání, má. Kněz pokrčil rameny, povzdychl a řekl: „Když to řeknu, tak tam jáhen nikoho mít nebude.“ O paní se pak začalo šířit, že nechce sloužit společenství.

Liturgie prodělala řadu změn a poučné je jak biskup Kupka píše o příkladných změnách papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, že se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Ve výše uvedené knize O mši svaté je část Dějiny mše sv. v zemích českých. V závěru máme jak se konala: „V našich zemích užívalo se již za časů sv. bratří obojí liturgie, původnější jest však liturgie slovansko-řecká. Teprve později sv. Method, chtěje přes houževnatý odpor Němců a nepatrnou podporu Svatoplukovu přece zachránit své dílo, liturgii slovanskou, učil jim ústupek v to, že dovolil sloužiti liturgii slovanskou také po způsobu římském. Tak trvaly obě liturgie, slovanskořecká a slovanskolatinská, vedle sebe. V tom mínění nás utvrzuje konečně i ta okolnost, že sv. Method naznačil za svého nástupce Moravana Gorazda; ten zajisté, dobře znaje řecky i latinsky, mohl s prospěchem dozírati na všechny obřady mešní v mladé církvi velkomoravské, a slovanskou liturgii, ať v obřadu řeckém ať latinském nejsnáze zachránit.“